Vilpattu
8. dubna
Z Anurádhapury jedeme do džungle Vilpattu, přes městečko Nočijagama. „To je ono,“ povídám své dceři, „to bude pěkné jméno pro tvoje dítě.“ Noči. Jakmile dorazíme do Vilpattu, dostaneme přiděleného průvodce-stopaře. Příštích několik dnů bude žít s námi a bude s námi, kdykoli vyrazíme na projížďku s džípem pátrat po zvěři. Teď máme před sebou hodinu cesty do středu džungle. To znamená pomalou jízdu rychlostí patnáct kilometrů za hodinu po špatných cestách z červené hlíny a písku.
17.00. Manikappolu Utu. Velký dřevěný dům na kůlech a kolem něj čerstvý „sloní trus“, ze kterého se vyklubou buvolí lejna. Vynosíme z džípu všechno jídlo, které jsme přivezli, a začneme se převlékat z potem nasáklého oblečení. Na terase je tlumené světlo a proutěná lehátka. Jemný deštík začne bubnovat do plechové střechy a náhle se promění v liják s hromobitím, který vrhá na krajinu bílé světlo. Nalevo od domu je veliký rybník, téměř jezero, po kterém plují lekníny. V tuto denní dobu jsou zavřené a poskakují po hladině, bičovány nápory deště. Děvčata jsou venku v promáčejících se šatech a najednou se my všichni ostatní rozhodneme, že tohle je jediná šance ke koupeli, která se nám tu naskytne, a vyjdeme ven do bouře. Všech devět nás zvedá paže, abychom zachytili co nejvíc deště.
Jsme tím místem mírně opilí - ten nádherný dům, zvířata, která se teď začínají objevovat, a tenhle prudký studený déšť, který mění tvrdou spečenou zem v červené bahno. Všichni jsme uzavřeni ve svém vlastním světě. Nestaráme se příliš o ostatní, vychutnáváme si soukromé blaho. Je to jako společný spánek. Bouře ochabne a znovu propukne, divočejší než předtím. Kuchař z bungalovu a stopař se dívají ze dveří domu a nechce se jim věřit tomu, co tady předvádí tahle zvláštní směsice lidí - Sinhálci, Kanaďané a jedna tichá francouzská dívka -, kteří se teď mydlí kostkou mýdla a házejí si ji dokola jako pěnivý elixír, takže jsou všichni najednou bílí, jako v kombiné, a ještě usilovněji se teď snaží celým tělem zachytit déšť, ohýbáme se a nastavujeme mu záda a ramena. Někteří se přesunou pod teplejší déšť ze stromů, jiní usednou jako v neděli odpoledne na lavičku u rybníka s lekníny a krokodýly a další se brodí po kotníky hlubokým pěnivým bahnem okolo džípu. Na druhé straně rybníka je asi třicet jelenů jakoby v suchém vesmíru. A na břehu čápi, jejichž odraz ve vodě se rozpadá.
Pak další příval energie. Val oora, velké špinavé černé divoké prase, vyšla zpod stromů. Kly dodávají její klidné tváři zdeformovanou podobu zaječího pysku. Pozoruje nás a my si začneme všímat ostatních, napůl namydlení, šťastní a směšní, šaty ztěžklé deštěm, sarongy nad kolena. My všichni - lekníny, stromy s vlasy zpitými větrem i vznešená val oora, která je teď středem bouře slavíme ústup vedra. Pohybuje se s nohama napjatýma, ve střehu, v krátkých poskocích a udržuje si svou zdvořilou vzdálenost.
Divoké černé prase v bílé bouři, znepokojené tou invazí, tou metamorfózou mýdla, tím pomačkaným volkswagenem a džípem. Může si vybrat kohokoli z nás. Jestli mám brzo umřít, chtěl bych umřít teď pod jeho mokrou abecedou klů, dokud jsem svěží, čistý a v dobré společnosti.
* * *
11. dubna
Poslední ráno ve Vilpattu. Všichni balí a hádají se v matném světle časného rána. Kde je baterka? Moje laydenská košile? Čí je to ručník? Včera večer hned vedle verandy sledoval stopu leopard a čekal na příležitost, aby se vrhl na jednoho z jelenů, kteří žili kolem domu. Naši večeři přerušily jelení skřeky. Za chvilku jsme byli všichni venku a ve světle baterek jsme zahlédli tu rudé oko leoparda, tu zelené oči jelena a později červené oko krokodýla, který se přišel dívat. Všichni se zvrhlým zaujetím čekali na smrt.
Jednou, když v bungalovu nebyl nikdo kromě kuchaře, procházel se sem tam po verandě leopard. Po té samé verandě, na kterou jsme přestěhovali všechny naše postele a poslední tři noci na ní spali. Vyprávěli jsme si strašidelné příběhy a připadali si v horku džungle naprosto bezpečně.…
