Celá e-kniha Útěk bez konce ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
XXXI
Tunda tedy přišel do domu pana Cardillaca.
Větší dům nikdy neviděl. Zdál se mu ještě prostornější, než byl, protože ho nepoznal celý, protože viděl jen části, útržky domu; znal ho tak málo, jako člověk zná encyklopedii, z níž si čas od času vytáhne jen určitý svazek, aby vyhledal určité slovo.
Nejvíce ho zajímala slečna Pauline, s níž musel navázat rozhovor. Osmnáctiletý, snědý, pleti známé z Balkánu - pan Cardillac pocházel z jižního Rumunska -, pleti připomínající barvu meteoritů a jako by stvořené ze železa, větru a slunce, se šikmou, úzkou, chudá a žalostná ramena, měkké a jemné boky, které kdysi hrozily nebezpečnou, znetvořující šířkou - Pauline se zdála být hodna lepšího otce, než byl ten její, a bohatšího, plnějšího života, než vedla ona. Byl to jeden z Tundových osudových sklonů litovat hezké ženy. Jejich krása mu připadala jen jako spravedlivá odměna za jejich hodnotu; nedokázal si zvyknout, že krása ženského těla není žádná zbytečnost, žádný půvab, žádný přepych jako genialita mužské mysli, ale samozřejmý nástroj její existence, stejně jako její údy, hlava, oči. Její krása je prostým, ba základním znakem ženy, stejně jako prsa jsou orgánem její sexuality a mateřství. Většina žen je krásná - stejně jako většina lidí není mrzák. Tundu však každá krása mátla natolik, že měl tendenci hledat její vysvětlení v nedostatečně doceněných zásluhách jejího nositele. Na počátku jeho lásky byla vždy lítost - vedle nutkání napravit do nebe volající nespravedlnost.
Zpočátku tedy Paulinu přecenil. Potěšilo ho, když viděl, jak vchází do pokoje, kde ji očekával, když viděl, jak nechává na okamžik otevřenou škvíru ve dveřích, které vedly do jejího pokoje, který se zdál být naplněn nepopsatelnými, beztvarými, čistě atmosférickými poklady. Potěšilo ho, když ji viděl, jak s ladnou bezmocností dává ruku za záda, aby zavřela dveře, jejichž klika byla v úrovni její hlavy - dělala to jako něco skrytého, nebezpečného a vědomého jen jim oběma, takže to pokaždé na okamžik vypadalo, jako by tu měli zakázané setkání. Její hubené ruce, které se sotva odvážily něco držet, byly chladné, s jemným, jen váhavě blednoucím ruměncem, který neustále připomínal Paulinina nedávno uplynulá pekařská léta. Používala ty ruce opatrně, jako by to byly vzácné vypůjčené údy; podobně jako mladí ptáci cítí svá křídla, tak Paulína cítila své ruce. Natáhla ruku příliš daleko nebo si příliš úzkostlivě přitiskla loket k hrudi; ještě neměla praxi v odhadování vzdáleností. Tundovi se líbila čtvrtkruhovitost profilu spuštěné brady a bílé, měkké peří rozprostřené po celé hnědočervené tváři, jakýsi stříbrný mech mládí a krásy.
Přesto vždy věděl, že tato dívka, jakkoli mladá a malá, pochází stejně jako ti velcí ze světa, kterým pohrdal a který si její krásu nezasloužil. Od jakých lidí přišla a k jakým lidem odešla? Její dny a noci byly naplněny hanebnými a směšnými myšlenkami, řečmi, zážitky a pohyby těchto lidí. Chodila s nimi na procházky, navštěvovala plesy, hory a koupaliště, zamilovala se do nich, hrála si s nimi a tančila, za jednoho z nich se provdala a porodila jim děti, které se jim všem podobaly. Dost důvodů, abychom jimi pohrdali! Dost důvodů k domněnce, že příroda, ač slepá, činí ženy této nepřirozené kasty krásnými, stejně jako činí zdravými jejich muže. Podobně jako mnich, který se dostane do nebezpečí, že se mu zalíbí nějaká žena, unikne tomuto nebezpečí díky nepřirozené, ale neomylné metodě, kdy ženě odečte její půvaby, tak i Tunda začal do svého světa přidávat Paulínu. Brzy našel v hloubce jejích uspěchaných, koketních a věčně opálených očí, v anatomicky neurčitých, lékařsky nepojmenovaných hlubinách, tupou zeď, o kterou se smutně tříštily obrazy světa.
V hladkých a pěstěných rysech našel chladnou hloupost, která se tolik podobá milé dobrosrdečnosti, srdečnému půvabu, netušené radosti ze života, té bezútěšné, rozkošné, elegantní hlouposti, která se slituje nad žebrákem u cesty a každým svým lehkým krokem pošlape tisíce životů.
Byl to bohatý …
