Útěk bez konce

V

Zažil vítězství revoluce.

Domy ve městech se oblékly do rudých vlajek a ženy do rudých šátků. Chodili kolem jako živé máky. Nad bídou žebráků a bezdomovců, nad zničenými ulicemi, rozstřílenými domy, sutinami na otevřených náměstích, sutinami, které páchly ohněm, místnostmi, kde leželi nemocní, hřbitovy, které bez ustání otevíraly a zavíraly hroby, vzdychajícími občany, kteří museli odklízet sníh a uklízet chodníky, ležel neznámý ruměnec. V lese se tiše ozývaly poslední výstřely. Na nočním obzoru se mihla poslední záře ohně. Těžké a rychlé zvony kostelů nepřestávaly zvonit. Sázecí a tiskařské stroje začaly roztáčet svá kola; byly to mlýny revoluce. Řečníci promlouvali k lidu na tisíci náměstích. Rudé gardy pochodovaly v roztrhaných šatech a v roztrhaných botách a zpívaly. Trosky zpívaly. Novorozenci se radostně zvedli z matčina klína.

Tunda přijel do Moskvy. V době, kdy do kanceláří pršelo, se mu podařilo sehnat stůl a židli. Stačilo, aby se ohlásil. Neudělal to. Vyslechl všechny projevy, navštívil všechny kluby, mluvil se všemi lidmi, navštívil všechna muzea a přečetl všechny knihy, které se mu podařilo sehnat. V té době se živil články pro noviny a časopisy. Jedno klišé bylo určeno pro protesty a apely, druhé pro skeče a vzpomínky, třetí pro rozhořčení a obvinění. Jeho duch byl revolučnější než tento hotový jazyk. Osvojil si pouze nástroje tohoto řemesla. Spisovatelé prožívají vše prostřednictvím jazyka, bez formulace nemají žádnou zkušenost. Tunda však hledala již existující, často vyzkoušené a spolehlivé formulace, aby se neztratila ve zkušenostech. Jako tonoucí se s rozpřaženýma rukama natáhl k nejbližšímu útesu. Tunda, který se v roce 1914 vydal na pochod po vídeňské Ringstrasse za zvuků Radeckého pochodu, se po několika měsících potácel ulicemi Moskvy v roztrhaném a nesourodém oblečení vojáka Rudé armády a nenašel jiný výraz pro své emoce než upravený text Internacionály. V životě národů, tříd, lidí jsou chvíle, kdy je lacinost hymny lhostejná k vážnosti, s jakou se zpívá. Ani profesionální spisovatelé se nemohli vyrovnat vítězství ruské revoluce. Všichni si lacině půjčovali a psali otřepaná slova do času. Tunda vůbec nevěděl, jak laciná jsou tato slova; připadala mu stejně velká jako doba, v níž žil, jako vítězství, kterého dosáhl.

S Natašou se setkal až v noci.

Obývali postel v místnosti, kterou používaly tři rodiny, a stravovali se pomocí lihového vařiče vytápěného parafínem. Závěs, sešitý ze tří modrobílých pruhovaných zástěr, hrál roli zdi, dveří a okna. Tunda, který byl jako všichni muži otrokem zvyku zvaného láska, dvojnásobně porušil zákony, které Nataša stanovila, a začal žárlit. Hlasitě Nataše vyčítal neškodnost naivních mužů, kteří si myslí, že stačí být neviditelný, aby je nikdo neslyšel. Mimochodem, sousedé, kteří v tomto vězení postupně ztráceli zvědavost, asi jako celoživotně uvěznění lidé ztrácejí zrak, se vůbec nezajímali o obsah Tundiných žárlivých výčitek a stížností, ale jen o to, co znamenají.

Tunda chtěla vědět, co Nataša dělala přes den až do půlnoci. Nemohla to říct, i kdyby jí to její zásady dovolily, protože toho bylo hodně. Organizovala ženské domovy, učila hygieně ženy v porodnici, dohlížela na děti bez domova, přednášela v továrnách, kde se přerušovala práce, aby mohla nerušeně vysvětlovat marxismus, pořádala revoluční divadelní představení, vodila venkovanky do muzeí, ponořila se do kulturní propagandy, aniž by široké jezdecké kalhoty, v nichž bojovala, vyměnila za sukni. V jistém smyslu zůstala bojovnicí v první linii.

Proti Tundiným obviněním se postavila, ba dokonce je předestřela, jinými, které byly v kontextu velikosti doby důležitější.

„Proč nepracuješ?“ vyčetla mu, „usínáš na vavřínech. Ještě nemáme vyhráno, stále je to válka, která začíná každý den znovu. Doba občanské války skončila, začíná mnohem důležitější válka proti negramotnosti. Dnes vedeme svatou válku za osvětu našich mas, za elektrifikaci země, proti zanedbávání dětí, za hygienu dělnické třídy. Žádná oběť pro revoluci nám není příliš drahá,“ řekla Nataša, která vždy mluvila originálněji v této oblasti, ale od doby, kdy se zvýšila její veřejná aktivita, nemohla mluvit jinak.

„Říkal jsi něco o obětech,“ odpověděl naivní Tunda, který si čas od času rád udělal vlastní názor na historické události, „často jsem se tě chtěl zeptat, jestli nemáš stejný názor: představuji si, že doba kapitalismu byla dobou obětí. Od prvopočátku dějin lidé přinášeli oběti. Nejprve obětovali děti a dobytek za vítězství, pak dceru, aby zabránili zkáze otce, syna, aby dopřál matce příjemné stáří, zbožní obětovali svíce za spásu mrtvých, vojáci obětovali své životy za císaře. Měli bychom se nyní také obětovat pro revoluci? Zdá se mi, že nyní konečně začíná doba, kdy se člověk neobětuje. Nemáme nic, zrušili jsme vlastnictví, že? Ani naše životy nám už nepatří. Jsme svobodní. To, co máme, patří všem. Každý si od nás bere to, co se mu v danou chvíli zdá nezbytné. Nejsme oběti a pro revoluci nepřinášíme žádné oběti. My sami jsme revoluce.“

„Buržoazní ideologie,“ řekla Nataša. „Jakého dělníka tím vylákáš zpoza kamen? Mluvíš z vlastní hlavy, zajímalo by mě, odkud to bereš. Mluvíte, jako byste měl za sebou nejméně šest semestrů filozofie. Ještě štěstí, že vaše články nejsou psány takto. Některé z nich jsou docela dobré.“

Nataša projevovala stá…