Útěk bez konce

XIX

Byla to malá nedělní slavnost. Pravda, účastníci nevypadali, že by museli čekat na neděli, aby se mohli připojit k hostině. Patřili totiž k vyšším třídám, k těm, které mohly být pozvány i ve středu nebo ve čtvrtek, nebo dokonce v pondělí, a byly pozvány. Byli to umělci, učenci a radní. Mezi hosty byl i druhý starosta, který měl hudební sklony. Profesor univerzity, který v pátek od šesti do osmi večer předčítal a byl navštěvován dámami ze společnosti. Herec, který s úspěchem hrál ve Státním divadle v Berlíně. Mladá herečka, která se vyspala s tlustým druhým starostou, ale vyšla z jeho objetí nezraněná a dokonce částečně osvěžená. Ředitel muzea, který o van Goghovi napsal několik prací, ačkoli mu Böcklin ležel na srdci. Hudební kritik jednoho významného deníku, který zřejmě uzavřel tichou dohodu s kapelníkem.

Ten a ten druhý přivedli jeho ženu. Dámy se dělily na dvě skupiny: elegantní, směřující k Paříži, a obchodní, připomínající Mazurská jezera. Z toho druhého vyzařovala ocel a vítězství. Tu a tam měl někdo na sobě šaty s rozparkem. Vytvořily se tři skupiny. Za prvé: obchodní dámy; za druhé: elegantní dámy; za třetí: muži. Jen Franz a jeho švagrová se pohybovali mezi třemi skupinami a nabízeli občerstvení. Kolem Františka, který byl v sibiřské gloriole a rozprostíral velký dech stepi a ledového moře, se uplatnily odvážné pohledy několika elegantních žen. Muži mu poklepali na rameno a popsali, jak to na Sibiři vypadá. Hudební kritik se zajímal o novou hudbu v Rusku. Nečekal však na odpověď, ale začal přednášet o moskevském orchestru bez dirigenta. Ředitel muzea znal petrohradskou Ermitáž nazpaměť. Profesor, který Marxem pohrdal, citoval pasáže, v nichž si Lenin protiřečil. Znal dokonce Trockého knihu o vzniku Rudé armády.

Rozhovory nebyly skutečně organizované. Kvůli tomu byl zavolán majitel továrny, který dorazil až kolem půlnoci. Byl to čestný lékař a člen klubu. S rudým obličejem a zoufale pátravýma rukama, které připomínaly ruce tonoucích, ačkoli majitel továrny stál oběma nohama na pevné zemi, začal Tundu vyslýchat.

Majitel továrny měl v Rusku koncese. „A co průmysl na Uralu?“ zeptal se.

„Nevím,“ přiznal Tunda.

„A jak je to s ropou v Baku?“

„Docela dobře,“ řekl Tunda a cítil, že ztrácí půdu pod nohama.

„Jsou pracovníci spokojeni?“

„Ne vždycky!“

„Tak vidíte,“ řekl majitel továrny. „Dělníci tedy nejsou spokojeni. Ale o Rusku toho víte zatraceně málo, drahý příteli. Když je člověk blízko, ztrácí od věcí odstup. To vím. Za to se nemusíš stydět, drahý příteli.“

„Ano,“ řekl Tunda, „člověk ztrácí odstup. Jste tak blízko věcem, že se vás už vůbec netýkají. Stejně jako je vám jedno, kolik knoflíků má vaše vesta. Žiješ takhle do dne, jako v lese. Potkáváte lidi a zase je ztrácíte, stejně jako stromy ztrácejí listy. Copak nechápete, že mi nepřipadá důležité, kolik ropy se v Baku vytěží? Je to nádherné město. Pokud se v Baku zvedne vítr -“

„Jste básník,“ řekl továrník.

„Čte se v Rusku Ilja Ehrenburg?“ zeptala se malá herečka. „Je to skeptik.“

„To jméno ani neznám, kdo to je?“ zeptal se profesor trestajícím tónem.

„Je to mladý ruský spisovatel,“ řekla paní Klára k všeobecnému údivu.

„Jedete letos do Paříže?“ zeptala se jedna paní druhé ze skupiny pařížských žen.

„Viděla jsem nejnovější klobouky ve „Femině“, opět topu podobné, kostýmové kabátky s jemnými náznaky zvonků. Myslím, že letos to za to vůbec nestojí.“

„Minulý týden jsme byli s manželem v Berlíně,“ řekla manželka hudebního kritika. „Toto město se nesmírně rozrůstá. Ženy jsou stále elegantnější.“

„Mocné, mocné,“ nechal se slyšet majitel továrny, „tohle město bere dech celému Německu.“

K tématu Berlína se vázal nějaký příběh. Byl to vždy on, kdo uměl dát upadajícímu rozhovoru nový střed.

Mluvil o průmyslu a novém Německu, o dělnících a pádu marxismu, o politice a Společnosti národů, o umění a Maxi Reinhardtovi.

Majitel továrny odešel do odlehlé místnosti. Lehl si na širokou pohovku, zpola zakrytou měděným votivním kotlíkem, katolickou raritou. Rozvázal si lakované boty, rozepnul límec, přední díl košile měl rozevřený jako dvojité francouzské dveře, na holé hrudi mu ležel hedvábný kapesník.

Tak se s ním Tunda seznámil.

„Kdysi jsem vám rozuměl dokonale, pane Tundo,“ řekl továrník. „Dobře jsem pochopil, co jste myslel tím větrem v Baku. Dobře jsem chápal, že jsi toho tolik zažil a že my teď přicházíme tak bezradně a ptáme se tě na hlouposti. Pokud jde o mě, položil jsem své praktické otázky ze zcela konkrétního sobeckého důvodu. Svým způsobem jsem to musel udělat. Ještě tomu nerozumíte. Nejprve s námi musíte delší dobu žít. Pak budete také muset klást určité otázky a dávat na ně určité odpovědi. Každý zde žije podle věčných zákonů a proti své vůli. Samozřejmě, že kdysi, když začínal, nebo spíš když sem přišel, měl každý svou vlastní vůli. Zařídil si svůj život zcela svobodně, nikdo mu do něj nemusel zasahovat. Ale po nějaké době si toho ani nevšiml, to, co si z vlastní vůle zařídil, se stalo nikoli psaným, ale posvátným zákonem, a tím přestalo být důsledkem jeho rozhodnutí. Všechno, co ho později napadlo a co chtěl později uskutečnit, musel prosadit proti zákonu nebo ho musel obejít. Musel počkat, až na chvíli zavře oči, jakoby z únavy. Ale vy ještě neznáte zákon.

Ještě nevíš, jak strašně má otevřené oči, víčka přitisknutá k obočí, které se nikdy nezavírá. Jestliže jsem například při svém prvním příchodu sem rád nosil barevné košile s přišitým límečkem a bez manžet, časem jsem se podřídil velmi přísnému a neúprosnému zákonu a začal jsem nosit tento druh košil. Ani nevíte, jak obtížné bylo z praktických důvodů - protože to bylo v době, kdy mi nebylo dobře - oblékat si bílé košile s vyměnitelnými límečky. Protože zákon přikazuje: majitel továrny X nosí barevné košile s pevnými límečky, což dokazuje, že je mužem práce, stejně jako jeho dělníci a zaměstnanci. Stačí, aby si rozepnul kravatu, a vypadá jako proletář. Pomalu, velmi opatrně, jako bych někomu ukradl bílé košile, jsem si je začal oblékat. Nejprve je…