Útěk bez konce

XVII

Bylo deset hodin večer.

Na nástupišti stáli lidé s deštníky a v mokrém oblečení. Obloukové lampy se kývaly a stíraly lehké stíny po vlhkých kamenech. Na obloukových lampách sedělo mnoho komárů a kývalo se. Museli jste si jich všimnout, protože docela výrazně ztmavovaly světlo, ale přesto nedaly zapomenout, že jde o obloukové lampy.

Všichni se podivovali nad tlumeným světlem lamp, zvedali oči a kroutili hlavami nad drzostí hmyzu.

Tunda s těžkým kufrem v ruce vyhlížel známou tvář.

Klára ho samozřejmě očekávala a přišla. Georg zůstal doma z několika důvodů. Zaprvé byla sobota, kdy se klub sešel. V tomto klubu se scházeli akademici z rýnského města, umělci, novináři a z ostatních profesí pouze ti, kteří měli čestný doktorát. Samotné město mělo univerzitu, která rozdávala čestné doktoráty za vstup do klubu jako vstupenky. Neboť nebylo možné zrušit stanovy, které umožňovaly přijetí pouze akademiků. Postupně se zájem o přijetí do klubu a čestné doktoráty stal tak velký, že univerzita musela zavést numerus clausus pro mecenáše z průmyslových kruhů, poté, co jiný numerus clausus pro zahraniční Židy existoval několik let. Numerus clausus proti cizím Židům prosazovali místní Židé, kteří tvrdili, že jejich předkové přišli k Rýnu záměrně s Římany ještě před stěhováním národů. Skoro to vypadalo, jako by Židé říkali, že jejich předkové umožnili germánským kmenům usadit se na Rýně, a proto je vděčnou povinností dnešních Němců chránit rýnsko-římské Židy před polskými. Georg byl dnes v tom klubu.

Za druhé, nepřijel na železnici, protože by tím Kláru připravil o její starou výsadu, aby sama vyřizovala všechny záležitosti, které v jiných rodinách obvykle vyžadují mužskou ruku.

Za třetí, Georg nepřišel, protože se bratra trochu bál a protože klidný bratr, když už byl v pokoji a možná i v posteli, byl mnohem méně nebezpečný než ten, který právě vystoupil z vlaku.

Klára byla oblečená do kožené bundy z hnědé lýtkové kůže, která připomínala kožené košile, jež nosili středověcí rytíři pod brněním. Působila dojmem, že přišla z daleka, že musela čelit nebezpečí v temných lesích, připomínala občanskou válku. Přišla k Tundovi s otevřenou hlasitou srdečností rozpačitých a dobře vychovaných lidí.

„Hned jsem vás poznala,“ řekla.

Pak ho políbila na ústa. Pak se mu pokusila vzít těžký kufr. Nedokázal jí ho vyrvat a běžel vedle ní jako dítě, které vyzvedává ze školy služku.

Před nádražím viděl změť drátů, obloukových lamp, automobilů, uprostřed strážného, který jako automat natahoval ruce doprava, doleva, nahoru, dolů, zároveň dával signály z píšťalky a vypadal, že v příštím okamžiku bude muset použít …