Útěk bez konce

II

Tunda se chtěl dostat na Ukrajinu, ze Žmerinky, kde byl vězněn, do rakouské pohraniční stanice Podwoloczyska a pak do Vídně. Neměl žádný konkrétní plán, cesta před ním byla nejistá, plná zákrut. Věděl, že to bude trvat dlouho. Měl jediné předsevzetí: nepřibližovat se ani k bílým, ani k rudým vojákům a nedělat si starosti s revolucí. Rakousko-uherská monarchie se zhroutila. Už neměl domov. Jeho otec zemřel jako plukovník, matka byla už dlouho mrtvá. Bratr byl kapelníkem v jednom středně velkém německém městě.

Ve Vídni na něj čekala nevěsta, dcera výrobce tužek Hartmanna. Poručík o ní nevěděl nic víc, než že je krásná, chytrá, bohatá a blonďatá. Tyto čtyři vlastnosti ji opravňovaly k tomu, aby se stala jeho nevěstou.

Posílala mu dopisy a játrové paštiky na pole, někdy i vylisovanou květinu z Heiligenkreuzu. Každý týden jí psal krátké dopisy na tmavomodrý polní papír navlhčeným inkoustovým perem, stručné situační zprávy, vzkazy.

Od útěku z tábora o ní nic neslyšel.

Nepochyboval, že je mu věrná a čeká na něj.

O tom, že na něj čeká až do jeho příjezdu, nepochyboval.

Ale to, že ho přestane milovat, jakmile tam bude stát před ní, mu připadalo stejně jisté. Když se totiž zasnoubili, byl důstojníkem. Velký smutek světa ho tehdy zkrášloval, blízkost smrti ho tehdy zvětšovala, zasvěcení pohřbeného leželo kolem živého, kříž na jeho hrudi připomínal kříž na kopci. Pokud někdo počítal se šťastným koncem, pak ho po triumfálním pochodu vítězných vojsk přes Ringstrasse čekal zlatý límec majora, štábní škola a nakonec hodnost generála, to vše za zvuku tichého bubnu Radeckého pochodu.

Ale teď byl Franz Tunda mladík beze jména, bez významu, bez hodnosti, bez titulu, bez peněz a bez povolání, bez domova a bez práv.

V sukni měl zašité staré doklady a obrázek své nevěsty. Zdálo se mu pohodlnější putovat po Rusku s cizím jménem, které mu bylo stejně známé jako jeho vlastní. Teprve na druhé straně hranice chtěl znovu použít své staré doklady.

Kartonový obal, na němž byla vyobrazena jeho krásná nevěsta, působil na Tundově hrudi tvrdě a uklidňujícím dojmem. Fotografie pocházela od dvorního fotografa, který dodával snímky společenských dam do módních novin. V seriálu nazvaném „Nevěsty našich hrdinů“ byla Fräulein Hartmannová také nevěstou statečného nadporučíka Franze Tundy; noviny se k němu dostaly týden před jeho zajetím.

Tunda mohl klidně vytáhnout výstřižek s obrázkem z kapsy, kdykoli se mu zachtělo podívat se na svou nevěstu. Oplakával ji ještě předtím, než ji spatřil. Miloval ji dvojnásob: jako cíl a jako ztracenou. Miloval hrdinství své dlouhé a nebezpečné cesty. Miloval oběti nutné k dosažení nevěsty a marnost těchto obětí. Veškeré hrdinství jeho válečných let se zdálo být dětinské ve srovnání s podnikem, který se nyní odvážil podniknout. Spolu s jeho zoufalstvím rostla naděje, že jen tento nebezpečný návrat z něj opět udělá žádoucího muže. Po celou dobu byl šťastný. Kdybyste se ho zeptali, zda ho dělá šťastným naděje, nebo melancholie, nevěděl by. V duších některých lidí vyvolává smutek větší radost než radost. Ze všech slz, které člověk spolkne, jsou nejchutnější ty, které by vyplakal sám nad sebou.

Tundovi se podařilo vyhnout se bílým a rudým vojákům. Během několika měsíců projel Sibiř a velkou část evropského Ruska vlakem, na koni i pěšky. Dostal se na Ukrajinu. Nezáleželo mu na vítězství či porážce revoluce. Při vyslovení tohoto slova se mu vybavily mdlé představy barikád, chátry a učitele dějepisu na kadetní škole, majora Horwatha. Pod pojmem „barikády“ si představil černé školní lavice naskládané jedna na druhou, s nohama trčícíma vzhůru. „Riffraff“ byli zhruba lidé, kteří se na Zelený čtvrtek hrnuli za…