Útěk bez konce

VI

Tunda občas jezdil do Moskvy. Každý večer chodil na Rudé náměstí. Rudé náměstí mlčelo, všechny brány byly zavřené, stráže u vchodů do Kremlu stály v dlouhých pláštích jako ze dřeva, Leninovo mauzoleum bylo černé, vpravo na střeše se proti obloze mihotal rudý prapor, osvětlený zespodu. Tady bylo jediné místo, kde člověk ještě cítil revoluci, a půlnoc byla jediná hodina, kdy ji mohl cítit.

Tunda myslel na rudou válku, na léta, kdy člověk uměl jen umírat a kdy život, slunce, měsíc, země, nebe byly jen rámem nebo pozadím pro smrt. Smrt, rudá smrt, pochodovala dnem i nocí po zemi s velkou pochodovou hudbou, s velkými bubny, které zněly jako cválající kopyta po železe a roztříštěném skle, z rukou se jí sypaly střepy, výstřely byly slyšet jako vzdálené výkřiky pochodujících mas.

Nyní se této velké, rudé smrti zmocnil řád dne, stala se z ní zcela obyčejná smrt, která se plížila od domu k domu jako žebrák a brala své mrtvé jako almužnu. Pohřbívali je v rudých rakvích, pěvecké spolky házely do hrobů strofy, živí se vraceli a znovu usedali do kanceláří, psali rejstříky a statistiky, přijímací archy pro nové členy a rozsudky nad vyloučenými.

Není útěchou, že bez psacích stolů a per, bez bust ze sádry a bez výkladních skříní polepených v revolučním stylu, bez pomníků a gumiček s Bebelovou hlavou místo rukojeti asi nelze založit nový svět; není to útěcha, není to pomoc.

„Ale revoluce se nerozpadá,“ řekl Kudrinskij, námořník vyloučený ze strany, který rok velel válečné lodi a nyní marně hledal, co by dělal.

Jednou v noci potkal Tundu na Rudém náměstí. Je pravděpodobné, že se sem Kudrinskij přijel podívat i na rudou vlajku, na beránčí prapor na střeše Kremlu.

„Revoluce se nerozpadá,“ řekl Kudrinskij. „Nemá vůbec žádné hranice. Velký oceán nemá hranice a velký oheň - protože někde musí být takový oheň, stejně velký, stejně bezmezný jako oceán, možná pod zemí - nebo možná na nebi - velký oheň, nemá hranice. Revoluce je taková. Nemá podobu, nemá tělo, jeho tělem je hoření, je-li to oheň, nebo záplava, je-li to voda. My sami jsme kapky ve vodě nebo jiskry v ohni, vůbec se nemůžeme dostat ven.“

Nataša bydlela ve zrekvírovaném hotelu. Od šesti hodin večer se oddávala lásce, samozřejmě sexuální, do níž nebylo zapojeno srdce patřící široké veřejnosti, lásce vysloveně bezúhonné a hygienické. Z hlediska rovnoprávnosti žen nebylo co namítat. Společnost pro ni byla posvátná. Protože Tunda už nepřicházel v úvahu jako člověk, bylo také zbytečné jím opovrhovat. Byl jen téměř rovnocenným soudruhem. Jak horlivě se mu snažila pomoci! S jakou vážností se s ním snažila diskutovat. Když se však Tunda postav…