Útěk bez konce

XXIX

Jednoho dne se Tunda rozhodl požádat důstojného prezidenta o pomoc. Několik týdnů váhal. Nevěděl totiž, zda je lepší napsat podrobný, byť stručný, účinný a zdvořilý dopis starému pánovi, který pravděpodobně velmi pečlivě zvažuje své kroky a možná by si nikdy neodpustil ani drobnou chybu, nebo ho navštívit.

Tunda zjistil, že všechny jeho zkušenosti nestačí k tomu, aby byl ve světě, v němž není doma, v bezpečí. Najednou pochopil bázlivost invalidů, těch invalidů, kteří ve válečném očistci přišli o oči, uši, nosy a nohy a kteří doma poslouchají příkazy služebné, která je vyhání od „vchodu pro pány“. Srdce se mu rozbušilo. Odvaha a vitalita, kterou kdy sebral, byla jen výsledkem určitých situací a zbabělost byla přirozeností zkroceného člověka.

Napsal několik dopisů a zase je roztrhal. Přinutil se myslet na rudé noci, na planoucí purpur minulých dnů, na obrovskou, nekonečnou, absolutní bělost sibiřského ledu, na nebezpečné ticho lesů, kterými se toulal a kde nebylo slyšet nic než dech smrti, na dusivý hlad, která mu hlodala v útrobách, o jeho nebezpečném útěku a o tom dni, kdy visel v bezvědomí přes hřbet cválajícího koně, o tom okamžiku, kdy ztratil vědomí a který byl jako náhlý, ale pomalý pád do černočervené rokle měkkosti, hrůzy a smrti. Ale žádná vzpomínka nepomohla. Přítomnost je totiž tisíckrát silnější než nejsilnější minulost - - a on chápal bolest lidí, kteří před deseti lety hrdinně přežili nebezpečnou operaci a nyní umírají na bolest zubů.

Rozhodl se jít za prezidentem. Neohlásil se, a když stál u dveří, uklidňovalo ho pomyšlení, že může první dvě minuty vyplnit výmluvou na svou náhlou návštěvu. Na to by prezident jistě odpověděl se svou obvyklou a jakoby mistrovsky zvládnutou srdečností, že je mu právě velmi milé, že ho Tunda navštívil. Pak by Tunda našel odvahu ho zklamat.

Pan prezident byl doma a byl sám. Tunda opět obdivoval precizní, nic netušící a neúprosnou mašinerii ceremoniálu, která ani na okamžik nezaváhala a která se nestarala o účel jeho návštěvy, nechala ho užívat poct, které náleží jen nezávislému, hrdému, svobodnému člověku. Stejně úslužně, jako se k němu služebník choval dnes, ho bude odmítat i zítra, až se definitivně a viditelně propadne do smutné kategorie marných žadatelů. Neexistují žádné výjimky. Tunda si vzpomněl na zákon, o kterém kdysi mluvil ten zabzučený továrník. Člověk se už dávno vymanil ze své třídy, ze svého postavení, ze své kategorie, ale ceremoniál o tom ještě nic …