ČTRNÁCTÁ KAPITOLA
“Přál sis se mnou mluvit, otče?” Culum vypadal, jako by se měl každou chvíli zhroutit.
Struan stál nahoře na vršku, dalekohled mu visel kolem krku, za pasem měl zastrčený nůž a na zemi složené bojové želízko. Pozoroval Culuma, jak přijíždí na břeh, vchází do údolí a vystupuje do kopce. Vítr vymetl z oblohy mraky a slunce na obzoru slibovalo hezký den.
Struan ukázal dolů. “Je odsud pěkná vyhlídka, viď?”
Culum neřekl nic. Kolena se mu roztřásla před plamenem otcových očí.
“Souhlasíš?”
“Kostel bude… Všichni budou…”
“O kostelu vím všechno,” přerušil ho Struan. “Slyšel jsi, co se stalo Brockovi?” Jeho hlas zněl až příliš jemně, příliš klidně.
“Co je s ním?”
“V noci ho přepadli piráti. Přeřízli mu kotevní lano a příliv ho odnesl ke břehu. Potom vylezli na palubu. Neslyšel jsi střelbu?”
“Ano.” Culum byl ztrápený a unavený. Bezesné noci, myšlenka, že jedině on a nikdo jiný nemůže rodinu zachránit, nakonec rozhodnutí a oklamání Longstaffa. “Ale netušil jsem, že jde o tohle.”
“Ano. Přepadli ho v hongkongském přístavu. Když se rozplynula mlha, jel jsem se podívat. Brock si postěžoval, že ztratil sedm mužů a kapitána.”
“Gortha?”
“Ne. Nagreka Thumba. Ten ubožák zemřel na své rány. Gortha pořezali, ale není to vážné.” Struanův obličej jakoby zdrsněl. “Kapitán padl při obraně své lodi. Tak se má umírat.”
Culum se kousl do rtu a s bušícím srdcem se rozhlédl po vršku. “Chceš tím říci, že tohle je má křížová cesta?”
“Nerozumím ti.”
“Kapitáni umírají při obraně svých lodí. A tenhle vršek je jako má loď? To jsi chtěl říci? Ptáš se mě, jestli chci zemřít při jeho ochraně?”
“A chceš?”
“Nebojím se tě.” Tato slova zachrčela z Culumova sevřeného krku. “Vraždu zakazují zákony. Nemohu s tebou bojovat a ty mě můžeš zabít, ale budeš za to viset. Nejsem ozbrojený.”
“Opravdu si myslíš, že bych tě zabil?”
“Kdybych se ti postavil do cesty, tak ano. A já se ti do cesty postavil, viď?”
“Skutečně?”
“Býval jsi pro mě bůh. Ale za třicet dní, co jsem tady, jsem poznal, kdo jsi. Zabiják. Vrah. Pirát. Pašerák opia. Cizoložník. Kupuješ a prodáváš lidi. Vychoval jsi bastardy a jsi na ně hrdý. Tvé jméno slušným lidem smrdí.”
“Kterým slušným lidem?”
“Chtěl jsi mě vidět. Jsem tady. Pověz mi, co chceš, ať s tím skončíme. Unavuje mě být myš, se kterou si pohrává kočka.”
Struan sebral svůj ruksak a přehodil se jej přes rameno. “Půjdeme dál.”
“Proč?”
“Chci si s tebou promluvit v soukromí.”
“Teď jsme sami.”
Struan kývl hlavou směrem k zakotveným lodím. “Tam jsou oči. Cítím je, jak nás pozorují.” Ukázal na břeh plný Číňanů a Evropanů. Obchodníci si krokováním vyměřovali své parcely. Děti si už hrály. “Pozorují nás všude.” Ukázal na vrcholek kopce na západě. “Tak tam jdeme.”
Kopec byl spíš hora. Zdvihal se do výše 420 metrů nad mořskou hladinu, byl skalnatý, řídce porostlý a vyčníval nad ostatní.
“Ne.”
“Je to na tebe příliš daleko?” Struan uviděl v Culumově obličeji nenávist a čekal na odpověď. “Myslel jsem, že se nebojíš.”
Otočil se, sešel z kopečka a vydal se k úpatí hory. Culum zaváhal, spalovaný strachem. Brzy však Struanově vůli podlehl a vydal se za ním.
Struan stoupal vzhůru a uvědomoval si, že hraje další nebezpečnou hru. Nezastavil se, ani neohlédl, dokud nevystoupil až na vrchol, ohlazený od větru a celý holý. Když se podíval dolů, spatřil Culuma, jak se trmácí daleko pod ním.
Otočil se ke svému synu zády.
Panorama bylo úchvatné. Hrozivě krásné. Slunce stálo vysoko na modré obloze a Tichý oceán vytvářel modrozelený koberec. A z něj vystupovaly hnědozelené skály ostrovů. Na jihozápadě Pokliu Chau, dvacet kilometrů západně pak velký ostrov Lan Tao, rozlehlejší než Hongkong, a stovky malých, pustých ostrůvků a skal vyčnívajících z vody, které obklopovaly hongkongský archipelag. Dalekohledem jasně viděl plachetnice v přístavu a na severu pak čínskou pevninu. V průlivu Lan Tai viděl křižovat flotily džunek a sampanů směřujících od západu k Hongkongu. Jiné vítr hnal do ústí Perlové řeky. Na severu i na jihu, na vý…
