8.29
Klaudie zvedla hromádku poznámek, dopisů a vzkazů z Dunrossova tácu a začala se jimi probírat. Déšť a nízké mraky zamlžovaly výhled, ale teplota klesla, což bylo nesmírně příjemné po vysoké vlhkosti posledních týdnů. Starožitné hodiny zasazené do stříbrného rámu odbily půl deváté.
Zazvonil jeden z telefonů. Dívala se na přístroj, ale nezvedla se a zvonění po chvíli přestalo. Sandra Ji, Dunrossova sekretářka, přišla s novým balíkem dokumentů a pošta znovu naplnila tác. „Kopie smlouvy s Par-Conem je nahoře, starší sestro. Tady je seznam jeho dnešních schůzek, aspoň těch, o kterých vím. Superintendent Kwok volal před deseti minutami.“ Začervenala se, když se na ni Klaudie podívala. Její čeong-sam, sahající nad kolena, jí padlo jako ulité, vysoký stojací límec byl podle poslední módy. „Chtěl mluvit s taj-panem, ne se mnou, starší sestro. Jestli prý by mu taj-pan mohl zavolat.“
„Já ale doufám, že si konečně s ctihodným mladým hřebcem náležitě pohovoříš, mladší sestřičko, a že budeš krásně vzdychat a omdlévat, co?“ řekla Klaudie kantonsky a obratem přešla na angličtinu, přičemž se pořád prohrabovala v papírech a rovnala je do dvou hromádek. „Nakonec je pravda, že by bylo lepší, kdyby zůstal pěkně v rodině, než aby ho ulovila nějaká medová pusa z cizího klanu.“
„Ach, ano. Už jsem zapálila pět svíček v pěti různých chrámech.“
„Doufám, že ne v pracovní době.“
„Jak bych mohla!“ Obě se zasmály. „Ale náhodou máme schůzku – zítra spolu obědváme.“
„Výborně! Buď ctnostná, obleč se konzervativně, ale neber si podprsenku – jako Orlanda.“
„Och! Takže je to pravda! Myslíš, že bych měla?“ Sandra Ji byla v šoku.
„Kvůli tvému Brianovi určitě.“ Klaudie se zachichotala. „Má na to čuch, uličník!“
„Můj astrolog mi říkal, že tenhle rok bude pro mě báječný. To je příšerné, ten požár, viď?“
„Ano.“ Klaudie zkontrolovala seznam schůzek. Za pár minut Linbar, Luis Basilio v 8.45. „Až dorazí pan Luis, ve–“
„Pan Luis čeká v mé kanceláři. Ví, že přišel brzy – udělala jsem mu kávu a nabídla ranní noviny.“ Sandra Ji se zatvářila ustaraně. „Co se stane v deset hodin?“
„Otevře burza,“ řekla Klaudie pohotově a podala jí větší hromádku. „Tohle vyřídíš ty, Sandro. Pár schůzí podnikových rad zrušil a oběd taky, ale tyhle zůstaly a ty vyřídím já.“ Obě vzhlédly, když Dunross vešel.
„Dobré ráno,“ řekl. Tvářil se vážněji než jindy. Šrámy jen zdůrazňovaly jeho ostré rysy.
Sandra Ji řekla mile: „Všichni jsme moc rádi, že jste z toho vyvázl, taj-pane.“
„Díky.“
Odešla. Všiml si její chůze i Klaudiina výrazu. Už se netvářil tak vážně. „Není nad pěknou kůstku, viďte?“
Klaudie se zasmála. „Když jste tu nebyl, zvonil váš soukromý telefon. Dvakrát.“ Byl to tajný telefon, který obvykle bral sám a číslo znala jen rodina a pár důvěrných přátel.
„Děkuju vám. Zrušte všechno odteď až do oběda kromě Linbara, starého pana Luise Basilia a banky. Zajistěte, ať Penn a slečna Káťa dostane všude jen to nejlepší. Gavallan s ní jede na letiště. Nejdříve chci mít na telefonu Pěstičku Tunga. Taky Lando Matu – zjistěte, jestli by se se mnou mohl sejít, nejlíp v 10.20 v kavárně. Našla jste, co jsem vám tu napsal o Zeppelinovi?“
„Ano, příšerné. Postarám se o všechno. Volal guvernérův pobočník – budete na polední schůzce?“
„Ano.“ Dunross zvedl telefon a vytáčel číslo. Klaudie zatím odešla a zavřela za sebou dveře.
„Penn? Chtěla jsi se mnou mluvit?“
„Ach, Iane, ano, ale nevolala jsem, jestli myslíš tohle.“
„Myslel jsem, žes to byla ty na soukromé lince.“
„Ne, ale jsem tak ráda, že voláš. Slyšela jsem ve zprávách o tom požáru a já… nevěděla jsem, jestli se mi to zdálo nebo jestli jsi tu vážně ráno byl. Dělala… dělala jsem si hrozné starosti. A Tat říkala, že jsi odcházel brzy, ale já té staré čarodějnici nevěřím – je to blázen. Sorry. Bylo to strašné?“
„Ne. Nebylo, nijak zvlášť.“ Stručně jí o tom pověděl. Teď, když už věděl, že s ní je všechno v pořádku, chtěl hovor rychle ukončit. „Povím ti to minutu po minutě, až tě povezu na letiště. Ověřoval jsem si ten let a maj…
