Daniel 1.8
„Potřebovali bychom prostě výkonnou loď, Barnabáši, s třistakilometrovým vztlakem. Pak bychom mohli uniknout zemské přitažlivosti a plout mezi satelity Jupitera.”
Kapitán Clark
Příprava, natáčení, postprodukce, skromné promoční turné (film „DVĚ MOUCHY AŽ POZDĚJI” byl uveden naráz ve většině evropských hlavních měst, já se ale omezil na Francii a Německo): dohromady jsem zůstal mimo déle než rok. První překvapení mě čekalo na letišti v Almeríi: za zábranami u chodby vedoucí k východu se mačkala asi padesátičlenná skupina, všichni vybaveni zápisníky, tričky a plakáty k filmu. Už podle prvních statistik se ukázalo, že zatímco v Paříži nad snímkem zlehka ohrnovali nos, v Madridu měl obrovský úspěch - a ostatně i v Londýně, Římě a Berlíně - inu stal jsem se evropskou hvězdou.
Houf lidí se rozešel, a tehdy jsem na sedadle vzadu v hale příletů zahlédl sedět shrbenou Isabelle. Docela šok. Měla na sobě kalhoty a vytahané triko, napůl vyděšeně a napůl ostýchavě mžourala mým směrem. Když jsem došel na pár metrů od ní, rozplakala se, slzy jí stékaly po tvářích a ani se nesnažila je setřít. Přibrala nejmíň dvacet kilo. Už ani její obličej nezůstal ušetřen.
Odulá, trudovitá pleť, mastné a pocuchané vlasy, hrůza.
Fox byl samozřejmě šílený radostí, skákal na mě, dobrou čtvrthodinku mi olizoval tvář; nebralo to konce. Isabelle se v mé přítomnosti odmítla svléknout, objevila se pak navlečená v moltonovém obleku, který nosila na spaní. V taxíku, který nás vezl z letiště, jsme si neřekli ani slovo. V pokoji se po zemi válely prázdné lahve od Cointreau; jinak ale bylo uklizeno.
Během své kariéry jsem hodně komentoval protiklad erotiky a něhy, a sám jsem předváděl všechny postavy: holku, která se ocitne na gang-bangu, a přitom má velmi počestnou, čistou, až sesterskou známost s opravdovou láskou svého života; napůl neschopného prosťáčka, který ji přijímá; zhýralce, který na tom profituje. Konzum, zapomnění, bída. Celé sály se ze mě a z mých témat mohly potrhat smíchy, vydělal jsem pořádný majlant. Ovšem najednou se to dotýkalo přímo mě, a protiklad erotiky a něhy mi jednoznačně připadal jako jedna z nejhorších blbostí téhle doby, jedna z věcí, co se bez milosti podepsaly pod rozsudek smrti naší civilizace. „Máš po srandě, blbečku…” říkal jsem si se znepokojivou veselostí (protože mi ta věta zároveň kolovala hlavou, nemohl jsem ji zastavit, ani osmnáct tabletek ataraxu nepomohlo, nakonec nezbývalo, než sáhnout po kombinaci pastisu s tranxenem. „Pokud někdo miluje druhého pro jeho krásu, má ho opravdu rád?
Kdepak, neboť když krásu zničí třeba syfilis, člověka tím nezabije, ale lásce konec udělá.” Pascal neznal Cointreau. Pravdou také je, že žil v době, kdy se těla tolik nevystavovala na odiv, proto význam krásy tváře podcenil. Nejhorší na všem bylo, že u Isabelle mě nepřitahovala hlavně krása: chytré ženy mě vždycky rajcovaly.
Po pravdě řečeno inteligence není v pohlavním styku příliš užitečná, slouží vlastně k jedinému: napoví, kdy přesně na veřejnosti sáhnout mužskému na péro. To mají všichni muži rádi, jde o instinkt zděděný po dominantních opičích samcích, nemá cenu to přehlížet; stačí umět odhadnout správný okamžik a vhodné místo. Někteří muži mají raději, když takové nevhodné gesto neujde nějaké cizí ženě; jiní, možná trochu teplouši anebo velmi dominantní typy, upřednostňují předvést se tak před mužem; a jsou i tací, kteří si nejvíc vychutnají spiklenecké pohledy jiného páru.
Jedni dávají přednost vlakům, jiní bazénům, další nočním podnikům a barům; a chytrá ženská tohle ví. Pamatoval jsem ostatně s Isabelle i pěkné chvíle. Až k ránu jsem dokázal přijít na příjemnější, téměř nostalgické myšlenky; ona tou dobou vedle mě chrápala jak dobytek. S úsvitem jsem si uvědomil, že vzpomínky záhy vyprchají; a honem jsem se sápal po pastisu a tranxenu.
V běžném provozu naší domácnosti problémy nenastaly hned, měli jsme přece sedmnáct místností. Zabydlel jsem se v jednom z pokojů s okny na mořské útesy; Isabelle ostentat…
