Můj Janáček (Milan Kundera)

5

Poslední jednání: hajný se loučí s učitelem a opouští hospodu; v lese se nechá unést steskem: myslí na den své svatby, kdy se procházel pod stejnými stromy se svou ženou: exaltovaný zpěv, pláč nad ztraceným jarem. Tedy přece jen sentimentální závěr, jak se sluší a patří? Ne tak úplně „jak se sluší a patří“, protože próza zasahuje neustále do poetické exaltace; nejdřív nepříjemným bzučením much (housle sul ponticello); hajný je odhání z tváře: „Kdyby ne much, člověk by v tu minutu usnul.“ Neboť, nezapomínejme, je starý, starý jako jeho pes, kterého bolí nožky; a přece ještě chvíli zpívá, než usne doopravdy. Ve snu vidí všechna zvířata lesa, mezi nimi malou lištičku, dceru Bystroušky. Říká jí: „Počké, tebe si drapnu jak tvoju mámu, ale lépe si tě vychovám, aby lidé o mně a o tobě nepsali v novinách.“ To je narážka na román — fejeton, podle kterého Janáček napsal svou operu; vtip, který nás probudí (alespoň na chvíli) z opojné lyrické atmosféry. Potom se přiblíží žába. „Potvoro studená, kde se tu bereš?“ říká hajný. Žába odpovídá koktajíc: „Totok nejsem já, totok beli dědóšek! Oni mně o vás ve-ve-ve-ve, oni mně o vás ve-ve-vekládali.“ A to jsou poslední slova opery. Hajný hluboce spí ve stínu stromu (možná že chrápe), zatímco hudba (krátce, je to jen sedmnáct taktů) se vzedme v opilé extázi.