Nejkrásnější pták Jamajky, podle některých nejkrásnější pták světa, je kolibřík velkoocasý. Sameček je asi devět palců dlouhý, ale sedm palců z toho tvoří ocas – dvě dlouhá černá péra, která se v mírném ohybu kříží přes sebe a jejichž vnitřní okraje jsou lasturovitě zvlněné. Hlavičku i chocholku má černou, křídla temně zelená, dlouhý zobák šarlatový. Jeho černé oči jsou bystré a důvěřivé. Tělíčko má smaragdově zelené, a když se do něj opře slunce, vidíte tu nejjasnější zeleň v přírodě. Jamajčané dávají svým oblíbeným ptákům přezdívky. Trochilus polytmus je nazýván pták doktor, protože jeho dvě dlouhá ocasní péra připomínají krovky černého fraku někdejších doktorů.
Paní Havelocková byla zvláště oddána dvěma rodinám těchto ptáčků, protože už od doby, kdy se přivdala do Contentu, je pozorovala, jak sají med, perou se, hnízdí a milují se. Bylo jí přes padesát, takže zažila mnoho generaci těchto dvou rodin. Původní dvě dvojice pojmenovala Pyramos a Thisbé a Daphnis a Chloe a následujícím generacím tato jména zůstala.
Paní Havelocková seděla u svého elegantního čajového servisu na široké stinné verandě a pozorovala Pyrama, který se s divokým pokřikem právě vrhl z výšky na Daphnise. Ten právě dosál med ze svého obrovského keře a přesunul se na sousední, který byl Pyramovým hájemstvím. Dvě malé černo-zelené komety mihotavě odlétly přes udržovaný trávník, porostlý jasnými ibišky a bouganvíliemi, a ztratily se v citrusovém hájku. Brzy se vrátí. Válka mezi oběma rodinami byla pouhou hrou. Na velké udržované zahradě bylo dost medu pro všechny.
Paní Havelocková odložila šálek a sáhla po chlebíčku. „Jsou to hrozní exhibicionisté,“ řekla.
Plukovník Havelock se na ni podíval přes okraj Daily Gleaneru. „Kdo?“
„Pyramos a Daphnis.“
„Aha.“ Plukovník Havelock považoval ta jména za idiotská. „Tak se mi zdá, že Batista se dá co nejdřív na útěk. Castro zvyšuje tlak. Jeden člověk z Barclay’s mi ráno říkal, že už sem přichází spousta peněz od uprchlíků. Belair už byl prý prodán mandatářům. Sto padesát tisíc liber za tisíc akrů mizerných pastvin a dům, který do Vánoc sežerou červení mravenci! Pak se také objevil někdo, kdo koupil ten příšerný hotel Blue Harbour, a dokonce se povídá, že i Jimmy Farquharson našel na ten svůj dům kupce.“
„To bude dobré pro Ursulu. Nemůže to tu chudinka vystát. Sama za sebe nemohu říct, že by se mi líbilo, kdyby celý ostrov skoupili Kubánci. Ale Time, odkud vlastně mají ty peníze?“
„Podvody, odborářské fondy, vládní peníze – Bůh ví. Je to tam prolezlé lumpy a gangstery. Musí dostat peníze z Kuby a rychle je do něčeho uložit. Jamajka je stejně příhodná jako kterákoli jiná země, teď když máme konvertibilitu s dolarem. Ten člověk, který koupil Belair, prý vysypal ty peníze z kufru na podlahu Aschenheimovy kanceláře. Předpokládám, že si to tu tak rok dva podrží, a až potíže odezní nebo až Castro skončí s čistkami, prodá ho, smíří se s rozumnou ztrátou a odstěhuje se někam jinam. To je svým způsobem škoda. Belair bývalo hezké místo. Dalo by se znovu pozvednout, kdyby se o ně někdo z rodiny staral.“
„Za časů Billova dědečka mělo deset tisíc akrů. Trvalo tři dny, než je člověk objel na koni.“
„Billovi je to jedno. Vsadím se, že už má objednanou cestu do Londýna. Zmizí další ze starých rodin. Za chvíli tu zůstaneme sami. Ještěže se tady líbí Judy.“
„Ano, drahý,“ přitakala paní Havelocková a zazvonila na zvonek, aby nechala odnést ze stolu. Agatha, velká černoška v staromódním bílém šátku, který se nosil už jen na jamajském venkově, vyšla z růžovo-bílého přijímacího pokoje, následovaná Fayprince, hezkou mladou míšenkou z Port Maria, kterou zaškolovala na služebnou. „Musíme začít zavařovat, Agatho,“ řekla paní Havelocková. „Guavy jsou letos brzy.“
„Ano, madam,“ přisvědčila Agatha. „Ale budeme potřebovat víc sklenic.“
„Proč? Minulý rok jsem dokoupila dva tucty těch nejlepších, jaké jsem v obchodě našla.“
„Ano madam. Ale někdo jich asi pět nebo šest rozflákal.“
„Bože. Jak se to stalo?“
„To neví…
