„V tomhle pyznysu moc riziko.“
Ta slova proklouzla hustým hnědým knírem. Černé oči si beze spěchu změřily Bondův obličej a sklouzly na jeho ruce, které pečlivě cupovaly papírovou zápalku z balíčku, na němž byl nápis Albergo Colomba d’Oro.
James Bond na sobě cítil zkoumavý kradmý pohled, jemuž byl ostatně vystaven už od chvíle, kdy se s tím člověkem před dvěma hodinami sešel v baru Excelsior. Měl vyhledat muže s mohutným knírem, který měl sedět sám a popíjet alexandru. Takové tajné rozlišovací znamení ho pobavilo. Smetanový dámský nápoj byl chytřejší než složené noviny, květina v klopě, nebo žluté rukavice, tyto omšelé rekvizity provázející první setkání agentů. Mohl dokonce působit sám o sobě, bez svého majitele. A Kristatos také začal malou zkouškou. Když Bond přišel do baru a rozhlédl se kolem, bylo tam kolem dvaceti lidí, ale žádný neměl knír. Na rohovém stolku na vzdáleném konci vysoké neokázalé místnosti však stála vedle talířků s olivami a s kešu oříšky sklenka na vysoké stopce, naplněná smetanou s vodkou. Bond k tomu stolku bez váhání zamířil, přitáhl si židli a posadil se.
Za okamžik k němu přišel číšník. „Dobry večer, pane. Signor Kristatos telefonuje.“
Bond přikývl. „Negroni. S Gordonem, prosím.“
Číšník se vrátil k baru. „Negroni. Uno. Gordon’s gin.“
„Promiňte.“ Velká chlupatá ruka zdvihla židli, jako by to byla krabička zápalek, a podsunula ji pod velký zadek. „Musel jsem se domluvit s Alfredem.“
Ruce si nepodali. Jako by byli staří známí. Zřejmě obchodníci. Import export nebo něco podobného. Ten mladší vypadal jako Američan. Ne. Podle oblečení ne. Angličan.
Bond vrátil rychlý servis. „Jak se daří jeho synkovi?“
Signor Kristatos přimhouřil černé oči. Ano, říkali, že tenhle chlap je profesionál. Rozhodil ruce. „Pořád stejně. Co byste čekal?“
„Obrna je strašná nemoc.“
Přinesli negroni. Oba byli pohodlně usazeni v židlích, spokojeni, že mají partnera ze stejné ligy. To bylo poměrně vzácné. Nezřídka se stávalo, že ještě před začátkem společného úkolu, jako byl tenhle, ztrácel člověk víru ve výsledek. Bond při takových setkáních často jakoby cítil pach spáleniny. Měl pocit, že začíná doutnat jeho inkognito, že za chvíli vzplane plamenem a on bude brulé. To už ovšem bude hra rozjetá a jemu nezbyde, než se rozhodnout, zda se stáhnout, nebo čekat, až ho někdo zastřelí. Z téhle schůzky však nervózní nebyl.
Když o něco později seděli v malé restauraci Colomba d’Oro poblíž Piazza di Spagna, Bond s pobavením zjistil, že ho jeho společník stále zkoumá. Prohlížel si ho pokradmu i nepokrytě měřil a zjevně zvažoval jeho důvěryhodnost. Tato opatrnost sama o sobě prozrazovala, že půjde o riskantní podnik. Nakonec Kristatos zřejmě usoudil, že do toho tedy půjde. Bonda to povzbudilo. Ne že by Kristatosovi bezvýhradně věřil, ale jeho opatrnost prozrazovala, že admirálova intuice se vyplatila – Kristatos ví něco velkého.
Bond odložil poslední útržek zápalky do popelníku. „Kdysi mě učili,“ řekl poklidně, „že každý obchod, který vynese víc než deset procent nebo je uzavírán po deváté hodině večer, je nebezpečný obchod. Obchod, který by nám dvěma měl vynést tisíc procent, uzavíráme ještě později, tím pádem musí být velmi riskantní.“ Bond ztišil hlas. „Peníze mám k dispozici. Dolary, švýcarské franky, venezuelské bolívary – všechno, co potřebujeme.“
„To jsem šťastný. Lir už mám dost.“ Signor Kristatos zdvihl jídelní lístek. „Ale radši něco nakrmíme. Nemůžem dělat velký pyznys na dutý žaludek.“
Několik dní před touto schůzkou si M poslal pro Bonda. Měl špatnou náladu. „Máte něco rozdělaného, 007?“
„Jenom papírování, pane.“
„Jak to myslíte, jenom papírování?“ M prudce ukázal troubelí dýmky na nabitý stojánek s došlou poštou. „Kdo nemá nějaké papírování?“
„Myslel jsem tím, že nemám rozjetou žádnou akci, pane.“
„To máte pravdu.“ M zdvihl svazek temně červených spisů svázaných dohromady a poslal je přes stůl tak prudce, že je Bond musel zachytit. „Tak tady máte další papíry. Převážně od Scotland Yardu – z jej…
