KAPITOLA SEDMÁ
Ne-realita
Když za temné noci, a zvláště v cizině, přijedete na nějaké místo, kde jste nikdy předtím nebyli – k cizímu domu nebo k hotelu – i když jste obvykle pozorný a ostražitý, přepadnou vás zmatené pocity toho nejnezkušenějšího turisty.
James Bond měl zhruba v hlavě mapu Jamajky. Celou cestu věděl, že má moře někde blízko po levici, a jak následoval dvojici červených světel prvního vozu skrze působivou železnou tepanou vstupní bránu a palmovou alejí, slyšel blízko vlny valící se na pláž. Soudil, že za vysokou zdí, která vymezovala pozemek Thunderbirdu, už budou třtinová pole, a cítil vůni mangrovových mokřin, která sem doléhala od úpatí vysokých kopců, jejichž obrysy občas zahlédl vpravo ve sporém světle tříčtvrtečního měsíce. Ale jinak netušil, kde přesně je nebo kam jede, a ten pocit byl, zvláště pro něj, dost nepříjemný.
Prvním zákonem tajného agenta je správně se zorientovat, znát přístupové i únikové cesty a zajistit si komunikaci s vnějším světem. James Bond si byl bolestně vědom toho, že poslední hodinu jede někam do pekel a jeho jediným kontaktem je dívka ve třicet mil vzdáleném bordelu. To nebyla zrovna uklidňující situace.
Asi půl míle před nimi musel někdo uvidět první vůz, protože stromy prozářilo jasné žluté světlo a na konci příjezdové cesty se objevil hotel. Teatrální osvětlení a okolní tma skryly jakékoli stopy po přerušených stavebních pracích a hotel vypadal vskutku výstavně. Vysoké bledě růžové a bílé sloupořadí propůjčovalo hotelu aristokratický vzhled, a když Bond zastavil za prvním vozem před vchodem, viděl vysokými okny pod rozzářenými lustry černobílou mramorovou podlahu. Po schodech scházel šéf poslíčků se svými podřízenými v červených sakách a černých kalhotách, a když projevili Scaramangovi náležitou úctu, vzali jeho i Bondovo zavazadlo a celá kavalkáda se odebrala do vstupní haly, kde se Bond zapsal jako Mark Hazard a udal kensingtonskou adresu Transworld Consortium.
Scaramanga si promluvil s mužem, který vypadal na vedoucího recepce – mladým Američanem s hezkým obličejem a v hezkém obleku. Poté se obrátil k Bondovi. „Bydlíte v čísle dvacet čtyři v západním křídle. Já jsem kousek od vás ve dvacítce. U pokojové služby si objednejte, co chcete. Uvidíme se kolem desáté ráno. Ti pánové přijedou z Kingstonu kolem poledního. Vyhovuje?“ Chladné oči v zachmuřeném obličeji prozrazovaly, že je mu úplně jedno, jestli to Bondovi vyhovuje, nebo ne. Bond řekl, že vyhovuje, a vydal se za poslíčkem, který mu nesl zavazadlo, po kluzké mramorové podlaze do klenuté chodby vedoucí z levé části vstupní haly. Podlahu chodby pokrýval koberec v barvě královské modři. Všude to vonělo novou barvou a jamajským cedrem. Číslované dveře i kování světel prozrazovaly dobrý vkus architekta. Bondův pokoj byl téměř na konci chodby vlevo. Číslo dvacet bylo naproti. Poslíček odemkl čtyřiadvacítku a přidržel Bondovi dveře. Z pokoje zavanul klimatizovaný vzduch. Byla tu příjemná moderní manželská postel a šedo-bílá koupelna. Když Bond osaměl, vypnul klimatizaci. Pak roztáhl závěsy a otevřel dvě velká okna, aby do pokoje pustil pravý vzduch. Venku za neviditelnou pláží tiše šumělo moře a palmy ve světle měsíce vrhaly temné stíny na udržované trávníky. Zleva zpoza rohu padalo žluté světlo od vchodu na štěrkový pás. Bond slyšel, jak někdo startuje jeho auto a odváží je pryč, zřejmě na parkoviště, které bylo podle jeho odhadu za hotelem, aby nekazilo dojem z okázalého průčelí. Obrátil svou pozornost zpět k pokoji a důkladně jej prohlédl. Jedinými podezřelými předměty byly obraz nad manželskou postelí a telefon. Na obraze byl výjev z jamajského trhu. Bond jej sejmul ze skoby, ale zeď za ním vypadala nevinně. Pak vytáhl kapesní nůž, opatrně vzal telefon, aby nenadzdvihl sluchátko, položil jej obráceně na postel a pečlivě odšrouboval spodní desku. Spokojeně se usmál. Za deskou byl malý mikrofon, připojený dráty k hlavnímu kabelu ve vidlici. Stejně pečlivě desku přišrouboval a tiše položil telefon na noční stole…
