3
Já jsem vám ten nejstrašnější lhář, jakýho jste v životě viděli. Je to hrůza.
Jdu si třeba jenom koupit časopis do krámu, někdo se mě zeptá, kam jdu, a já na beton řeknu, že jdu do opery. To je peklo. A tak když jsem řek Spencerovi, že si jdu vzít do tělocvičny nářadí a ostatní věci, bylo to vyložená lež. Vždyť já si svoje věci v tělocvičně ani nenechávám.
Tak kde jsem v Pencey bydlel. V Pencey jsem bydlel v novejch barákách, v křídle, který se jmenovalo Ossenburgerovo. Bylo jenom pro starší studenty. Já byl ve třetím ročníku. Můj spolubydlící ve čtvrtým. To křídlo se jmenovalo po nějakým Ossenburgerovi, kterej chodil do Pencey, a když vyšel, nasekal moře prachů na pohřebních ústavech. Zřídil vám všude, kam se jen podíváte, pohřební síně, takže člověk teď může dát pohřbít svý příbuzný po búru za kus. Měli byste starýho Ossenburgera vidět! Ten je asi jen šoupne do pytle a vysype do řeky. Zkrátka a dobře, Ossenburger dal Pencey moře prachů, a tak po něm pojmenovali naše křídlo. Přijel vždycky na první fotbalovej zápas v roce do školy v tý svý obrovský káře – v tom svým cadillacu – a my museli na tribuně vstát a udělat mu lokomotivu – to je takovej sborovej pozdrav. Načež druhej den ráno proslovil v kapli řeč, která trvala minimálně deset hodin. Na zahájení nám řek minimálně padesát vtipů – všechny uhozený – aby nám předved, jakej je báječnej. Ohromná junda. Načež nám začal vykládat, jak se nikdy nestydí, když má s něčím trápení nebo něco, a padne na kolena a pomodlí se k Bohu. Říkal nám, že se máme pořád modlit k Bohu – rozmlouvat s ním a tak – ať jsme kde jsme. Říkal nám, že máme Ježíše považovat za svýho kamaráda. Říkal, že on s Ježíšem rozmlouvá od rána do večera, dokonce i když sedí za volantem. To by mě umrtvilo! Já toho tajtrlíka přímo vidím, jak tam dává jedničku a prosí Ježíše, aby mu seslal ještě nějakou tu mrtvolku.
Jediný, co bylo na jeho řeči prima, bylo jedno místo přímo uprostřed.
Vykládal, jakej je kanón, jakej je sekáč a tak, načež se zničehonic jeden kluk, co seděl v řadě přede mnou, Edgar Marsalla, příšerně uříz. Bylo to strašný hulvátství – udělat to takhle v kapli. Ale na druhý straně to byla zase legrace. Ten Marsalla! Div že neulítla střecha! Skoro nikdo se nezasmál nahlas a Ossenburger dělal, jako by to vůbec neslyšel, ale přímo vedle něj na pódiu seděl pan Thurmer, náš řiditel, a bylo vidět, že ten to tedy slyšel! Páni, ten běsnil! Neřek ani popel, ale příští den večer nám napařil povinný studium ve školní budově a přišel tam a prones k nám řeč.
Řek, že ten žák, který způsobil tu výtržnost v kapli, do Pencey nepatří.
Snažili jsem se přinutit Marsallu, aby vypustil ještě jednoho, přímo při řeči starýho Thurmera, ale on nebyl zrovna ve formě. Zkrátka a dobře, tam jsem teda v Pencey bydlel. V novejch barákách, v křídle starýho Ossenburgera.
Když jsem odešel od Spencera a byl zase zpátky ve svým pokoji, bylo mi moc příjemně, poněvadž všichni byli na zápase a v našem pokoji hřálo pro změnu topení. Bylo mi útulně. Sundal jsem si kabát a rozepnul límeček u košile, načež jsem si nasadil tu loveckou čepičku, co jsem si koupil ten den ráno v New Yorku. Byla to červená lovecká čepička s takovým tím dlouhatánským kšiltem. Viděl jsem ji ve výkladě jednoho sportovního obchodu, když jsme vylezli z podzemky, hned nato, jak jsem zpozoroval, že jsem ztratil všechny ty pitomý končíře. Stála mě jenom dolar. Nosil jsem ji tak, že jsem si otočil kšilt dozadu. Což je teda značně uhozený, to se musí nechat, ale mně se to tak líbilo. Sedělo mi to. Pak jsem si vzal knihu, co jsem právě čet, a posadil se na židli. V každým pokoji byly dvě židle. Jedna byla moje a druhá patřila W…
