(7)
Ale to jsme byli pořád přátelé. Kdy mezi nás padl první stín?
To se ví, že to vím. Moc dobře to vím. Bylo to na mé svatbě. Studoval jsem v Bmě na vysoké hudební škole housle a na universitě jsem poslouchal přednášky, z hudební vědy. Když už jsem byl v Brně třetí rok, začínal jsem být nesvůj. Tatínkovi se doma dařilo čím dál hůř. Prodělal si mozkovou mrtvici. Dopadlo to dobře, ale musil na sebe od té doby dávat veliký pozor.
Myslil jsem pořád na to, že je doma sám a že kdyby se mu něco stalo, nemohl by mi ani poslat telegram. Vracíval jsem se v sobotu domů se strachem a v pondělí ráno jsem odjížděl do Brna s novou úzkostí. Jednou jsem už tu úzkost nevydržel. Trápila mne v pondělí, v úterý mne trápila víc a ve středu jsem naházel všechny šaty do kufru, zaplatil bytné a řekl jí, že se už nevrátím.
Vzpomínám dodnes, jak jsem šel tehdy z nádraží domů. Do naší vsi těsně sousedící s městem se jde přes pole. Byl podzim a byla chvíle před stmíváním. Foukal vítr a na polích byli kluci a pouštěli k nebi na dlouhatánských šňůrách papírové draky. Taky mi kdysi tatínek udělal draka. Potom se mnou chodil na pole, vyhodil draka do vzduchu a utíkal, aby se do papírového těla opřel vzduch a vynesl ho vzhůru. Moc mě to nebavilo. Tatínka to bavilo víc. A právě to mě toho dne ve vzpomínce dojímalo a já jsem zrychlil krok. Blesklo mi hlavou, že tatínek posílal draky do vzduchu za maminkou.
Představuji si totiž odmalička až do dneška svou maminku v nebi. Ne, v pánaboha už dávno nevěřím, ani v život věčný a v nic takového. To není víra, o čem mluvím. To jsou představy. A ty představy mne obklopují a zalidňují mojí samotu. Nevím, proč bych se jich měl vzdávat. Osiřel bych bez nich. Vlasta mi vyčítá, že jsem snílek. Prý nevidím věci takové, jaké jsou.
Ne, vidím věci, jaké jsou, ale kromě tčch viditelných věcí vidím i ty neviditelné. Vymyšlené představy nejsou na světě pro nic za nic. Mají svůj důvod, proč tu jsou. Jsou mezi námi doma. A naopak. Právě ony dělají z našich domů domovy.
Dověděl jsem se o své mamince, až když už dávno nežila. Proto jsem pro ni nikdy neplakal. Spíš jsem se vždycky těšil tím, že moje maminka je mladá a krásná a že je v nebi. Ostatní děti neměly maminky tak mladé, jako byla moje.
Představuji si rád svatého Petra, jak sedí na štokrleti u okénka, kterým je vidět dolů na zem. Moje maminka za ním chodívá často k tomu okénku. Petr pro ni všechno udělá, protože je hezká. Nechá ji, aby se dívala. A maminka nás vidí. Mě i tatínka.
Maminčina tvář nebyla nikdy smutná. Naopak. Když se na nás dívala okýnkem v Petrově vrátnici, velmi často se na nás smála. Kdo žije ve věčnosti, netrpí steskem. Není netrpělivý. Ví, že lidský život trvá vteřinu a že setkání je blízké. Ale když jsem žil v Brně a nechával tatínka samotného, zdávalo se mi, že maminčina tvář je smutná a vyčítavá. A já jsem chtěl žít s maminkou v míru.
Spěchal jsem tedy domů a viděl draky, jak stoupají k nebi, jak tkvějí pod nebesy. Byl jsem šťasten. Nelitoval jsem ničeho, co opouštím. Měl jsem ovšem rád svoje housle. Měl jsem rád i hudební vědu. Ale po kariéře jsem netoužil. Ani nejstrmější životní dráha mi nevynahradí radost vrátit se domů a být zase obklopen tím, co člověk dostane při narození: obzorem rodné krajíny, intimitou několika stěn, mamínkou, tatínkem. Vracel jsem se domů s velkou úlevou.
Když jsem tatínkovi oznámil, že se už do Brna nevrátím, hrozně se zlobil.
Nechtěl, abych si kvůli němu kazil život. A tak jsem mu namluvil, že mě ze školy vyhodili pro nevalný prospěch. Uvěřil tomu nakonec a zlobil se na mne ještě víc. Ale to mě příliš netrápilo. Ostatně nevrátil jsem se domů flákat. Hrál jsem nadále jako primáš v kapele našeho souboru. Na hudební škole jsem získal místo učitele houslí. Mohl jsem se věnovat tomu, co mám rád.
Mezi to patřila také Vlastička. Bydlila v sousední vsi, která dnes -- stejně jako moje dědina - tvoří už předměstí našeho města. U nás v souboru tančila. Poznal jsem ji v době, kdy jsem studoval v Brně a b…
