KAPITOLA 9
BYLA TO NAPROSTÁ POHROMA . Jakmile mi Baghra obemkla svou kostlivou rukou zápěstí, věděla jsem, že je stejně jako Temnyj umocňovač. Cítila jsem, jak se ve
mně se stejnou naléhavostí vzdouvá ona jistota a místnost explodovala slunečním světlem, které vytrysklo skrze kamenné zdi Baghřiny chatrče. Ale když mě pustila a řekla, abych tu sílu přivolala sama, byla jsem bezradná. Domlouvala mi, nadávala, dokonce mě jednou praštila tou svou holí.
„Co si mám počít s holkou, která ani neumí přivolat svoji vlastní sílu?“ vrčela na mě. „To umí každé malé dítě.“
Znovu mi sevřela zápěstí a já cítila, jak ta věc uvnitř mě stoupá a snaží se vydrat na povrch. Natáhla jsem se po ní, abych ji chytla, a chvíli jsem ji skutečně držela. Jenže pak mě Baghra pustila a všechna síla mi vyklouzla, spadla na dno jako kámen. Nakonec mě znechuceně zlostným mávnutím ruky vyhnala pryč.
A ani pak to nemělo být o mnoho lepší. Zbytek dopoledne jsem strávila v knihovně, kde jsem dostala hromadu knih o teorii a historii grišů s tím, že je to jen zlomek toho, co musím přečíst. Na obědě jsem hledala Žeňu, ale nebyla nikde k nalezení. Posadila jsem se ke stolu přivolavačů a okamžitě se na mě vrhlo hejno eterálčiků.
Zatímco jsem se nimrala v jídle, Marie s Naďou mě zasypávaly otázkami – jaká byla moje první hodina, kde mám pokoj, jestli s nimi chci jít večer do baňji. Když viděly, že toho ze mě moc nedostanou, otočily se k ostatním přivolavačům a povídaly si s nimi o svém vyučování. Zatímco já se trápila s Baghrou, ostatní se učili pokročilou teorii, jazyky a vojenskou strategii. To je mělo zjevně připravit na to, až příští léto opustí zdi Malého paláce. Většina z nich pojede do blízkosti Vrásy nebo na severní nebo jižní frontu, kde jim přidělí pozice ve Druhé armádě. Největší ctí by pro ně samozřejmě bylo, kdyby mohli cestovat jako Ivan s Temnyjem.
Snažila jsem se ze všech sil sledovat jejich rozhovor, ale myšlenky mi zabíhaly k neblahému setkání s Baghrou. Najednou jsem si uvědomila, že se mě Marie asi na něco ptala, protože na mě obě s Naďou zíraly.
„Promiň, co jsi říkala?“ omlouvala jsem se.
Vyměnily si mezi sebou významné pohledy.
„Chceš jít s námi do stájí?“ zeptala se Marie patrně již po několikáté. „Na bojový výcvik?“
Bojový výcvik? Podívala jsem se na kapesní rozvrh, který mi dala Žeňa. Jako odpolední program tu stálo „Bojový výcvik, Botkin, západní stáje“. Takže dneska bude ještě hůř.
„Jistě,“ odpověděla jsem otupěle a všechny jsme vstaly. Sluhové přiskočili, aby nám odtáhli židle a odklidili nádobí ze stolu. Blesklo mi hlavou, že na to, aby mě takhle obsluhovali, si nejspíš nikdy nezvyknu.
„Ne brinite,“ zachichotala se Marie.
„Co, prosím?“ vůbec jsem nechápala, co to povídá. „To će biti zabavno.“
Naďa se také zahihňala. „Říká, aby sis nedělala starosti, že to
bude legrace. To je v nářečí suli. Učíme se s Marií takhle mluvit pro případ, že nás pošlou na západ.“
„Aha,“ odtušila jsem.
„Shi si yuyan suli,“ zavolal Sergej, který právě vycházel z velkého sálu kolem nás. „Tak se řekne v řeči šu ‚suli je mrtvý jazyk‘“.
Marie se zamračila a Naďa stiskla rty.
„Sergej studuje řeč šu,“ špitla Naďa.
„To mi došlo,“ opáčila jsem.
Celý zbytek cesty Marie bědovala na tím, jaký je Sergej a ostatní korporálčici, a vypočítávala výhody jazyka suli oproti jazyku šu. Suli je podle ní rozhodně nejlepší pro plnění misí na sevorozápadě. S jazykem šu může člověk nanejvýš překládat diplomatické nóty. A Sergej je idiot, který by udělal nejlépe, kdyby se naučil obchodovat v Kerchu. Udělala krátkou pauzu, aby mi ukázala baňju, důmyslný systém horkých pramenů a studených jezírek v březovém hájku vedle Malého paláce, a vzápětí spustila další plejádu nářků, jak korporálčici večer co večer baňju sobecky okupují.
Bojový výcvik nakonec možná nebude tak špatný. Marie s Naďou ve mně rozhodně vzbuzovaly chuť do něčeho pořádně praštit.
Když jsme šly přes trávník na západní straně, měla jsem najednou neodbytný pocit, že mě někdo sleduje. Rozhlédla jsem se…
