KAPITOLA 17
MAL DRŽEL OBĚ hlídky a nechal mě spát. Ráno mi podal proužek sušeného masa a řekl: „Povídej.“ Nevěděla jsem odkud to vzít, tak jsem začala tím
nejhorším. „Temnyj plánuje použít Vrásu stínu jako zbraň.“ Mal nehnul ani brvou. „Jak?“
„Rozšíří ji, do Ravky, Fjerdy, kamkoliv, kde mu budou klást
odpor. Jenže to nemůže udělat beze mě, protože sám nedokáže přemoct volkry. Kolik toho víš o Morozovu jelenu?“
„Skoro nic. Jen že je velmi vzácný.“ Podíval se do údolí. „A že měl být pro tebe. Měli jsme zjistit, kde stádo je, a toho jelena buď chytit, nebo obklíčit, ale nesměli jsme mu ublížit.“
Přikyvovala jsem a snažila se Malovi vysvětlit to málo, co jsem věděla o tom, jak fungují umocňovače, že Ivan musel zabít šerbornského medvěda a Marie polárního tuleně. „Griša si musí svůj umocňovač zasloužit,“ dokončila jsem výklad. „To samé platí pro toho jelena, ale nikdy neměl být pro mě.“
„Pojďme,“ řekl zničehonic Mal. „Zbytek mi povíš po cestě. Chci, abychom se dostali dál do hor.“
Sbalil deku a nacpal ji do batohu a udělal, co mohl, aby zakryl stopy po našem táboření. Pak nás po prudké kamenité stezce vedl nahoru do hor. Luk si přivázal k batohu, ale pušku měl neustále po ruce.
Má chodidla se vzpírala každému dalšímu kroku, přesto jsem šla za ním a vylíčila mu zbytek celého příběhu, jak nejlépe jsem dovedla. Vyprávěla jsem mu všechno, co mi řekla Baghra, pověděla jsem mu, jak vznikla Vrása stínu, i o náhrdelníku, který mi Temnyj chtěl dát, aby mohl využívat moji sílu, a nakonec jsem mu řekla o lodi, jež čeká v Os Kervu.
Když jsem skončila, Mal řekl: „Neměla jsi Baghru poslouchat.“
„Jak to můžeš říct?“ řekla jsem dotčeně.
Otočil se tak náhle, že jsem do něj málem narazila. „Co myslíš, že se stane, když dojdeš do Vrásy stínu? Když se dostaneš na tu loď? Myslíš, že se jeho moc zastaví na břehu Pravého moře?“
„Ne, ale – “
„Je jen otázka času, než tě najde a navleče ti kolem krku ten obojek.“
Na podpatku se otočil a vyrazil stezkou nahoru, zatímco já za ním zůstala koukat s otevřenou pusou jako omráčená. Přinutila jsem se jít dál, pospíchala jsem, abych ho dohonila. Možná byl Baghřin plán chatrný, ale jakou jinou možnost jsme měly? Vybavil se mi strach v jejích horečnatých očích i urputný stisk, kterým mi mačkala ruku. Nepočítala s tím, že by Temnyj někdy mohl objevit Morozovo stádo. Tu noc, kdy se konala oslava, byla její panika nelíčená, přesto se mi snažila pomoct. Kdyby byla stejně krutá jako její syn, nemusela nic riskovat a klidně mě mohla na místě podříznout. A možná by to tak bylo pro všechny lepší, pomyslela jsem si chmurně.
Dlouhou dobu jsme šli mlčky a serpentinami pomalu postupovali vpřed. Místy byla stezka tak úzká, že jsem dokázala jít dopředu jen po nejistých krůčkách, přitom jsem se zuby nehty přidržovala skalní stěny a doufala, že nebesa ke mně budou milosrdná. Kolem poledne jsme sestoupili z první hory a začali šplhat na druhou – k mé nesmírné smůle ještě vyšší a strmější než ta, již jsem právě zdolali.
Upřeně jsem zírala na pěšinu před sebou, kladla jednu nohu před druhou a snažila se zaplašit pocit beznaděje. Čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc jsem se bála, že má Mal nejspíš pravdu. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že jsem nás oba přivedla do jisté záhuby. Mě potřebuje Temnyj živou, ale co všechno by mohl udělat Malovi? Byla jsem tak pohlcena vlastním strachem a myšlenkami na svou budoucnost, že jsem nepřemýšlela nad tím, co obětoval Mal a čeho všeho se rozhodl vzdát. Už nikdy se nebude moct vrátit do armády ke svým kamarádům a nikdy už nebude jako stopař vyznamenán za zásluhy. A co je nejhorší, dopustil se dezerce, možná velezrady, což se obojí trestá smrtí.
Za soumraku jsme vyšplhali tak vysoko, že zmizelo i pár posledních kosodřevin a na zemi místy ležel led jako připomínka uplynulé zimy. Snědli jsme skromnou večeři sestávající z tvrdého sýra a proužku sušeného hovězího. Mal si myslel, že je pořád nebezpečné rozdělávat oheň, tak jsme se mlčky schoulili pod deku, která se nadouvala kvíl…
