KAPITOLA 11
MYSLELA JSEM, že už to nemůže být horší, ale to jsem se tedy hodně spletla. Zrovna jsem seděla ve velkém sále u snídaně, když se rozlétly vstupní dveře
a dovnitř vrazila skupina mně zcela neznámých grišů. Nevěnovala jsem jim velkou pozornost. Grišové ve službách Temnyje přicházeli a odcházeli do Malého paláce často, někteří aby se tu zotavovali ze zranění, která utrpěli na severní a na jižní frontě, jiní sem jezdili na dovolenou před další misí.
Pak Naďa zatajila dech.
„Ale ne,“ zaúpěla Marie.
Zvedla jsem hlavu od jídla a žaludek se mi stáhl, protože jsem
poznala dívku s havraními vlasy, která v Kribirsku našla tolik zalíbení v Malovi.
„Kdo je to?“ špitla jsem a přitom sledovala, jak proplouvá mezi ostatními grišami a se zvonivým smíchem, který se rozléhal po celém sále, všechny zdraví.
„Zoja,“ zabrblala Marie. „Ve škole byla o rok výš a je příšerná.“
„Myslí si, že je ze všech nejlepší,“ přisadila si Naďa.
Nadzdvihla jsem obočí. Jestli je Zojinou neřestí nafoukanost, pak Marie s Naďou rozhodně nejsou z těch, které by ji za to mohly soudit.
Marie vzdychla. „A nejhorší na tom je, že je to vlastně pravda. Je neuvěřitelně silná větrostrůjkyně, vynikající zápasnice – no jen se na ni podívej.“
Očima jsem přelétla stříbrné výšivky na Zojiných záložkách, její dokonalé černé lesklé vlasy a blankytně modré oči orámované řadou neuvěřitelně tmavých řas. Byla skoro stejně krásná jako Žeňa. Vzpomněla jsem si na Mala a sevřela mě žárlivost. Ale hned jsem si také uvědomila, že Zoja byla umístěna blízko Vrásy. Jestli s Malem měla… Prostě, mohla by vědět, jestli tam ještě je a jestli je v pořádku. Odstrčila jsem od sebe talíř s jídlem. Z představy, že se budu se Zojou bavit o Malovi, se mi udělalo trochu špatně.
Zoja jako by vytušila, že ji sleduju. Otočila se zády ke zkoprnělému korporálčikovi, s kterým se předtím dala do řeči, a zamířila si to rovnou k našemu stolu.
„Marie! Naďo! Jak se máte?“
Doširoka roztáhly pusy do falešného úsměvu a pak vstaly, aby ji objaly.
„Vypadáš skvěle, Zojo! Jak se máš?“ hlaholila Marie.
„Chyběla jsi nám!“ vykvikla Naďa.
„Vy jste mi taky chyběly,“ pověděla Zoja. „Je tak skvělé být zase zpátky v Malém paláci. Nedovedete si vůbec představit, jak mě Temnyj zaměstnával. Jsem to ale nezdvořilá. Myslím, že s vaší přítelkyní se ještě neznáme.“
„Ach, ano!“ zvolala Marie. „Omlouvám se. To je Alina Starková.“ A pak s mírnou hrdostí dodala: „Světlonoška.“
Neohrabaně jsem se postavila.
Zoja si mě přitiskla na prsa. „Je mi nesmírnou ctí setkat se konečně se světlonoškou,“ pronesla hlasitě. Ale zatímco mě svírala v objetí, špitla mi do ucha: „Páchneš Keramzinem.“
Krve by se ve mně nedořezal. Se zářivým úsměvem na svých dokonalých rtech mě zase pustila.
„Uvidíme se později,“ zamávala na mě. „Zoufale toužím po vaně.“ A s těmito slovy odplula z velkého sálu a zmizela za dveřmi vedoucími k ložnicím.
Stála jsem jako opařená, tváře mi jen hořely. Byla jsem přesvědčená, že na mě budou všichni zírat s otevřenou pusou, ale zdálo se, že ta slova kromě mě nikdo neslyšel.
Celý den jsem to nedokázala pustit z hlavy. Myslela jsem na to při další zpackané hodině s Baghrou i během oběda, kdy Zoja donekonečna přetřásala své historky z cesty, líčila, jak to vypadá ve městech sousedících s Vrásou, a rozplývala se nad krásou lidových dřevorytů, jež viděla v nějaké vesnici. Mohl to být jen výplod mé představivosti, nevím, ale zdálo se mi, že pokaždé, když vyslovila slovo „vesničan“, podívala se na mě. Jak rozkládala rukama, masivní nablýskaný náramek na jejím zápěstí házel světelné odlesky. Byl vykládaný něčím, co připomínalo kusy kosti. Umocňovač, došlo mi.
A mělo být ještě hůř, když se Zoja objevila na hodině bojového výcviku. Botkin ji objal, políbil na obě tváře a pak si spolu začali vykládat v jeho rodné řeči. Je vůbec něco, co tahle holka neumí?
Přišla se svou přítelkyní s kaštanovými kudrlinami, kterou jsem si pamatovala z vojenského stanu. Zatímco jsem se mořila cvičením, kterým Botkin začínal…
