Celá e-kniha Tragédie o třech dějstvích ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
9. kapitola
Muriel Willsová
Číslo pět v Cathart Road v Tootingu naprosto nevypadalo jako domov autorky satirických divadelních her. Pokoj, do nějž byl sir Charles uveden, měl stěny v dost jednotvárné barvě ovesné kaše s kytičkovým vlysem nahoře. Záclony z růžového sametu, spousta fotografií a porcelánových psíčků, telefon upejpavě skrytý pod nařasenou sukní jakési dámy, a také tu bylo hodně malých stolků a nějaké podezřele vypadající umělecké dílko z mosazi z Birminghamu, které se znova dostalo do Anglie přes Dálný Východ.
Slečna Willsová vešla do pokoje tak nehlučně, že sir Charles, který si právě prohlížel směšně dlouhého šaška ležícího na pohovce, ji neslyšel.
Její hlas říkající „Dobrý den, sire Charlesi. Taková vzácná návštěva – mám opravdu velkou radost“ ho přiměl rychle se otočit.
Slečna Willsová měla na sobě volné dvoudílné šaty, které na její hranaté postavě zoufale visely. Punčochy měla trochu nakrčené a na nohou lakové střevíčky s hodně vysokými podpatky.
Sir Charles jí potřásl rukou, přijal cigaretu a posadil se na pohovku vedle vycpaného šaška. Slečna Willsová seděla proti němu. Cvikr slečny Willsové, na němž se zachytilo světlo pronikající oknem, se třpytil.
„No ne, jak jste mě tu objevil,“ řekla slečna Willsová. „Maminka bude u vytržení. Ona má hrozně ráda divadlo – zvlášť když dávají něco romantického. O té hře, kde jste princem na univerzitě –, o té často mluvila. Chodí na dopolední představení a jí čokoládové bonbóny – patří k tomuhle druhu diváků. To je její.“
„Jak roztomilé,“ řekl sir Charles. „Nevíte, jaký je to příjemný pocit, když se na člověka vzpomíná. Paměť publika je tak krátká!“ Povzdechl.
„Ta bude mít ohromnou radost, až vás uvidí,“ pokračovala slečna Willsová. „Onehdy sem přišla slečna Sutcliffová, a maminka byla z toho celá pryč.“
„Angela tu byla?“
„Ano. Bude hrát v mé hře. Jmenuje se to Jak se pejsek nasmál.“
„No ovšem,“ řekl sir Charles. „Četl jsem o tom. Zajímavý název.“
„Těší mě, že si to myslíte. Slečně Sutcliffové se taky líbí. Je to moderní verze dětské říkanky – hodně šplechtů a nesmyslů – ala Chodí pešek okolo, prostě konverzačka s několika zamilovanými párky. Samozřejmě všechno se točí kolem role slečny Sutcliffové – každý skáče, jak ona chce – to je podstata hry.“
Sir Charles přikývl:
„To není špatné. Svět je dneska jak bláznivá dětská říkanka. A pejsek se smál, když viděl, co lidi vyvádějí, že?“ A najednou ho napadlo: „No ovšem, ten pejsek je tahle ženská. Dívá se a směje se.“
Sluneční světlo se přesunulo z cvikru slečny Willsové kousek dál a sir Charles viděl, jak její bledě modré oči na něj skrz skla bystře hledí. „Tahle ženská má smysl pro zlomyslný humor,“ pomyslel si. Nahlas řekl:
„Jsem zvědav, jestli uhodnete, co mě k vám přivedlo?“
„Nu,“ řekla čtverácky slečna Willsová, „nemyslím, že jste přišel, abyste viděl mou maličkost.“
Sir Charles na okamžik zaznamenal rozdíl mezi mluveným a psaným slovem. Na papíře byla slečna Willsová vtipná a cynická, v hovoru čtverácká.
„Ten nápad mi nasadil do hlavy Satterthwaite,“ řekl. „Myslí si, že je dobrý znalec povah.“
„Vyzná se hodně v lidech,“ podotkla slečna Willsová. „Řekla bych, že je to jeho velký koníček.“
„A tvrdí, kdyby se ten večer v Melfortském opatství stalo něco za povšimnutí, pak byste si toho byla povšimla vy.“
„To řekl?“
„Musím přiznat, že mě to velmi zajímalo,“ řekla pomalu slečna Willsová. „Víte, nikdy předtím jsem neviděla vraždu zblízka. Spisovatel musí brát všechno tak, jako by to chtěl někdy popsat, ne?“
„To je, myslím, známá pravda.“
„Takže jsem se samozřejmě snažila všimnout si všeho, čeho se dalo.“
To byla zřejmě slečnina verze Beatricina výroku „slídila a do všeho strkala nos“.
„Všeho o hostech?“
„Všeho o hostech.“
„A čeho jste si přesně všimla?“
Cvikr se posunul.
„Nic jsem opravdu nezjistila – kdybych byla něco zjistila, pak bych to samozřejmě řekla policii,“ dodala ctnostně.
„Ale nějakých věcí jste si všimla?“
„Vždycky si všímám věcí. Nemůžu si pomoct. Jsem už taková.“ Zachich…
