Celá e-kniha Karty na stole ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
PÁTÁ KAPITOLA
Druhý vrah?
Paní Lorrimerová vznešeně vstoupila do jídelny. Byla trochu pobledlá, ale vypadala klidně.
„Je mi líto, že vás musím obtěžovat.“ spustil superintendant Battle.
„Samozřejmě že musíte konat svou povinnost,“ odpověděla potichu paní Lorrimerová. „Uznávám, že mi toto postavení není příjemné, ale nelze se tomu vyhnout. Naprosto chápu, že jeden ze čtyř lidí, kteří byli v tom pokojí, musí být vrah. A přirozeně nemohu očekávat, že se spokojíte pouze s tvrzením, že já to nejsem.“
Přijala židli, kterou jí nabídl plukovník Race, a usedla ke stolu naproti Battleovi. Její inteligentní šedé oči se setkaly s jeho. Pozorně čekala.
„Znala jste se s panem Shaitanou dobře?“ zeptal se superintendant.
„Nijak zvlášť. Znala jsem se s ním několik let, ale nikdy jsme nebyli přátelé.“
„Kde jste se s ním setkala?“
„V hotelu v Egyptě — Winter Paláce v Luxoru, alespoň myslím.“
„Co jste si o něm myslela?“ Paní Lorrimerová mírně pokrčila rameny. „Přišel mi — že to tak musím říct — dost jako šarlatán.“
„Měla jste — omlouvám se za tu otázku — nějaký důvod, proč byste si přála ho odstranit?“
Paní Lorrimerová se zatvářila téměř pobaveně. „Vážně si, superintendante, myslíte, že bych to přiznala, kdyby takový důvod existoval?“
„Možná,“ odpověděl Battle. „Skutečně inteligentní ženě by došlo, že to s největší pravděpodobností stejně vyjde na světlo.“
Paní Lorrimerová zamyšleně naklonila hlavu.
„To je samozřejmě pravda. Ne, superintendante Battle, neměla jsem důvod přát si smrt pana Shaitany. Je mi v podstatě jedno, zda je živ nebo mrtev. Považovala jsem ho za pozéra a dost teatrálního k tomu, a někdy mě rozčiloval. To je — nebo spíše byl — můj postoj k Shaitanovi.“
„To bychom tedy měli. Teď, paní Lorrimerová, mohla byste mi říct něco o ostatních třech?“
„Obávám se, že ne. S majorem Despardem a slečnou Meredithovou jsem se dnes večer setkala poprvé. Oba dva mi připadali jako milí lidé. S doktorem Robertsem se znám od vidění. Myslím, že je jako doktor dost oblíbený.“
„Vás neléčí?“
..Ne, to ne.“
„Mohla byste mi říct, kolikrát jste během večera vstala od stolu, a popsat i pohyby ostatních?“
Paní Lorrimerová bez zaváhání odpověděla.
„Napadlo mě, že se na to asi budete ptát. Snažila jsem se rozvzpomenout. Já jsem vstala jednou, když jsem byla tichý hráč. Šla jsem ke krbu. To byl pan Shaitana ještě naživu. Poznamenala jsem, jak je příjemné vidět zase opravdový oheň.“
„A on odpověděl?“
„Že nesnáší radiátory.“
„Slyšel někdo, jak se spolu bavíte?“
„Nejspíš ne. Mluvila jsem potichu, abych nerušila hráče.“ Sarkasticky dodala: „Vlastně máte jenom moje slovo, že Shaitana opravdu byl naživu a mluvil se mnou.“
Superintendant Battle se to nepokusil vyvrátit. Pokračoval v klidném, metodickém výslechu.
„To bylo v kolik hodin?“
„Řekla bych,, že jsme tou dobou hráli něco přes hodinu.“
„A co ostatní?“
„Doktor Roberts mi přinesl pití. Také si sám došel dolit, ale to bylo později. Major Despard si také šel pro drink, mohlo být tak čtvrt na dvanáct.“
„Jen jednou?“
„Ne, myslím, že dvakrát. Oba muži se dost pohybovali, ale nevšímala jsem si, co dělají. Slečna Meredithová vstala pouze jednou, pokud se pamatuji. Šla se podívat na list svého partnera.“
„Ale nevzdálila se od bridžového stolu?“
„To vám opravdu nepovím. Klidně mohla poodejít.“
Battle přikývl.
„Je to všechno dost nepřesné,“ zabručel. „Omlouvám se.“
Superintendant Battle zopakoval svůj kouzelnicky trik a v ruce se mu objevila dlouhá tenká dýka.
„Podívala byste se na toto, paní Lorrimerová?“ Paní Lorrimerová si od něj dýku nevzrušeně vzala. „Viděla jste tu dýku někdy dříve?“
„Nikoliv.“
„Ale ležela na stolku v salonu.“
„Nevšimla jsem si jí.“
„Je vám doufám jasné, paní Lorrimerová, že s takovou zbraní mohla vraždu spáchat žena stejně snadno jako muž.“
„Nejspíš ano,“ připustila tiše paní Lorrimerová.
Předklonila se a podala mu drobnou elegantní zbraň zpátky.
„Ale i tak,“ pokračoval superintendant Battle, „kdyby to měla spáchat žena, musela by být opravdu zouf…
