PATNÁCTÁ KAPITOLA
Frederičino podivné chování
Poirotův výmysl ohledně oběda s náčelníkem policie se nakonec přece jen ukázal ne tak docela klamný. Plukovník Weston nás navštívil krátce po obědě.
Byl to vysoký muž vojenského držení těla, poměrně pohledný. Vůči Poirotovým úspěchům, které zřejmě velmi dobře znal, projevoval náležitou úctu.
„To je úžasné štěstí, že vás tady máme, pane Poirote,“ opakoval znovu a znovu.
Největší strach měl z toho, že by musel požádat o pomoc Scotland Yard. Za každou cenu chtěl záhadu vyřešit a zločince chytit bez jejich zásahu. Proto byl tak nadšen, že je na místě Poirot.
Poirot, alespoň pokud jsem mohl soudit, byl vůči němu zcela otevřený.
„Zpropadená záležitost,“ prohlásil plukovník. „Nic takového jsem nikdy nezažil. No, v tom sanatoriu by měla být ta dívka celkem v bezpečí. Ale věčně ji tam držet nemůžete!“
„A to, pane plukovníku, to je právě ta obtíž. Dá se řešit jen jediným způsobem.“
„A to?“
„Musíme dostat do rukou osobu, která je za to zodpovědná.“
„Jestli je to tak, jak si myslíte, nebude to tak snadné.“
„Ah! Je le sais bien.“
„Důkazy! Získat důkazy, to bude nejhorší.“
Nepřítomně se zamračil.
„Takovéhle případy jsou vždycky nejtěžší, když v tom není žádná rutinní práce. Kdybychom dostali do ruky pistoli —“
„Ta leží velmi pravděpodobně na mořském dně. Tedy pokud má vrah aspoň trochu zdravého rozumu.“
„To jistě,“ souhlasil plukovník Weston. „Jenže oni ho často nemají. Divil byste se, jaké pošetilosti dokážou lidé napáchat. Teď nemluvím o vraždách — těch v našich končinách naštěstí mnoho nemáme — ale o obyčejných policejních případech. Skutečně by vás překvapilo, jak neuvěřitelné hlouposti umějí lidé provádět.“
„Jenže to jsou patrně lidé odlišné mentality.“
„Ano — snad. Jestli je náš člověk Vyse, tak to budeme opravdu mít co dělat. Je to opatrný člověk a dobrý právník. Ten se neprozradí. Ta žena — no, tam bychom měli víc naděje. Deset k jedné, že to zkusí znova. Ženy nemají žádnou trpělivost.“ Vstal.
„Soudní vyšetřování je zítra ráno. Koroner bude s námi spolupracovat a prozradí veřejnosti tak málo, jak to jen půjde. Zatím nechceme nic vynést na světlo.“ Už mířil ke dveřím, ale najednou se vrátil. „Ať se propadnu, zapomněl jsem zrovna na to, co vás bude nejvíc zajímat a na co chci znát váš názor.“
Znova si sedl, vytáhl z kapsy popsaný útržek papíru a podal ho Poirotovi.
„Když moji lidé prohledávali zahradu, našli tohle. Jen kousek od místa, kde jste se dívali na ohňostroj. Je to jediná zajímavá věc, kterou tam objevili.“
Poirot papírek uhladil. Písmo bylo velké a kostrbaté.
„…musím mít peníze okamžitě. Když ne ty… co se stane. Varuju tě.“
Poirot se zamračil. Papírek si přečetl několikrát po sobě.
„To je zajímavé,“ řekl nakonec. „Mohu si ho nechat?“
„Jistě. Nejsou na něm žádné otisky prstů. Budu rád, když vám to něco řekne.“
Plukovník Weston znova vstal.
„Už opravdu musím jít. Vyšetřování je zítra, jak jsem říkal. Mimochodem, vás jako svědka předvolávat nebudeme — jen kapitána Hastingse. Nechceme, aby lidé od novin zjistili, že na případu pracujete.“
„Rozumím. Co příbuzní té ubohé mladé dámy?“
„Její rodiče sem dnes přijedou z Yorkshire. Budou tady asi kolem půl šesté. Chudáci. Je mi jich upřímně líto. Zítra si odvezou tělo.“
Zavrtěl hlavou.
„Nepěkná záležitost. Nemám z toho radost, pane Poirote.“
„A kdo by měl, monsieur le Kolonel? Je to, jak sám říkáte, nepěkná záležitost.“
Když odešel, Poirot si znovu prohlédl útržek papíru.
„Důležitá stopa?“ zeptal jsem se.
Pokrčil rameny.
„Těžko říct. Naznačuje to vydírání! Po někom, kdo byl ten večer v naší společnosti, chtějí peníze velmi nepříjemným způsobem. Je samozřejmě možné, že to byl někdo z těch cizích.“
Podíval se na písmo malou lupou.
„Připadá vám to písmo aspoň trochu povědomé, Hastingsi?“
„Trochu mi něco připomíná — aha! Už to mám — ten lístek od paní Riceové.“
„Ano,“ souhlasil Poirot pomalu. „Jsou tu podobnosti. Rozhodně jsou tu podobnosti. Je to zvláštní. A přece si nemyslím, že je to pí…
