TŘICET DVA
Martin Silenus se kroutí a svíjí v čisté poezii bolesti. Dvoumetrový ocelový trn mu vniká do těla mezi lopatkami a hrudníkem vychází ven. Ohavný metr před jeho tělem se zužuje do ostré špice. Rukama na špičku nedosáhne. Trn je hladký, kluzký, bez jakékoliv známky tření, jeho zpocené dlaně a zkroucené prsty na něm nenalézají žádnou oporu. Přestože je trn na omak tak hladký, tělo na něm vězí pevně jako motýl na špendlíku.
Neteče mu žádná krev.
Když se mu bludištěm šílené bolesti opět vrátil rozum, uvažoval o tom. Žádná krev. Ale bolest ano. Ach, ano, bolesti je na skladě dost – bolesti, která se vymyká básníkovým nejdivočejším představám o bolesti, bolesti, která přesahuje vše, co člověk může vydržet, bolesti, přesahující rozměr slova trpět.
Ale Silenus přetrvává.
A Silenus trpí.
Po tisící vyráží zaječení, ochraptělé, prosté významu, prosté jazyka, dokonce i sprostých nadávek. Neexistují slova, jež by mohla vyjádřit takovou agónii. Silenus vříská a svíjí se. Po chvíli svěsí ruce a trn se ještě chvilku chvěje. Nad ním i pod ním, všude kolem visí další lidé, ale Silenus se nezabývá okukováním. Jsou navzájem odděleni soukromými kokony bolesti.
Vždyď je to peklo, myslí Silenus na Marlowův výrok, o já z něj nejsem venku.
Ale ví, že to peklo není. Ani žádný posmrtný život. Ví ovšem také, že to není žádná odnož reality; trn prochází jeho vlastním tělem! Osm centimetrů organické oceli v hrudi!
Ale nezemřel. Nekrvácí. Tohle místo kdesi a jaksi existuje, ale není to peklo a není to život.
Čas je tu podivný. Silenus už zažil, že se čas natahoval a zkracoval – vjem bolesti obnaženého nervu v zubařském křesle, bolesti při ledvinové kolice v čekárně kliniky – kdy se čas může zpomalit, zdánlivě se zastavit, kdy ručičky biologických hodin šokem zkamení. Ale i tehdy čas plynul. Kořenový kanálek byl vyčištěn. Ultramorfin nakonec zabral. Ale tady byl i vzduch ztuhlý nepřítomností času. Bolest je oblouk a hřeben pěny na vlně, která se neláme.
Silenus křičí vztekem a bolestí. A zmítá se na trnu. „Do prdele!“ vyráží ze sebe nakonec. „Do prdele kurva píča.“ Slova jsou zbytky jiného života, artefakty ze snu, který se mu zdál, než přišla realita stromu. Silenus si na ten život vzpomíná jen matně, stejně jako si jen nejasně pamatuje Štíra, který ho sem přinesl, nabodl a odešel.
„Ach Bože!“ ječí básník, svírá trn oběma rukama a snaží se vzepřít, aby odlehčil svou váhu, která nezměrnou bolest nezměrně zvyšuje.
Pod ním se rozkládá krajina. Vidí na celé míle daleko. Krajina je ztuhlá jako papírové dioráma údolí Hrobek Času a pouště za ním. Dokonce i mrtvé Město básníků a vzdálené hory vypadají jako plastiková miniatura. To ale nic neznamená. Pro Martina Silena existuje pouze strom a bolest, které jsou vzájemně neoddělitelné. Silenus cení zuby v bolestí zkřiveném úsměvu. Na Staré Zemi chodil jako malý kluk se svým nejlepším kamarádem Amalfi Schwartzem navštěvovat obec křesťanů v Severoamerické rezervaci, učili se jejich surovému náboženství a potom si dělali legraci z ukřižování. Malý Martin roztáhl ruce, překřížil nohy, zdvihl hlavu a řekl: „Páni, já odsud zeshora vidím úplně celý město.“ Amalfi řval smíchy. Silenus zaječí.
Čas tu ve skutečnosti neplyne, ale po chvíli, kdy se Silenova mysl navrací k čemusi, co se podobá souvislému pozorování… něčemu jinému, než jsou roztroušené oázy čisté, průzračné bolesti, oddělené pouští bezmyšlenkovitě vnímané bolesti… a tímto souvislým vnímáním vlastní bolesti začíná Silenus do tohoto bezčasého místa vnášet čas.
Nadávky nejprve přidaly k bolesti jas. Křik bolí, ale vztek pročišťuje a projasňuje.
Pak, v době mezi křikem a čistými křečemi bolesti, začíná Silenus přemýšlet. Zpočátku je to pouze snaha o hledání posloupností, o opakování časových vzorců, něčeho, co by oddělilo bolest zpřed deseti vteřin od té následující. Silenus zjišťuje, že při námaze, kterou vyžaduje soustředění, se bolest trošku zmenšuje – je stále nesnesitelná, stále odhání skutečné myšlenky jako vítr suchý vích, ale j…
