KAPITOLA 14
Kurtz už skoro zapomněl, jak šílený chaos v soudních zadržovacích celách vládne, zvláště v porovnání s dokonalou systematičností života ve skutečném vězení. Světla tu svítila celou noc, a jak se připozdívalo, přibývalo i zadržených; o půlnoci už v jeho cele sedělo dvanáct lidí a byl tu takový hluk a zápach, že by se z toho zcvokl i buddhistický mnich. Jeden z feťáků v jednom kuse cosi vykřikoval, chvílemi brečel nebo zvracel a pak zase hulákal dál, dokud k němu Kurtz nedošel a nezklidnil ho dvěma prsty zabořenými do nervu, který probíhá krkavicí. Žádný ze strážných nepřišel zvratky vytřít.
S výjimkou feťáka, nyní v bezvědomí, a dalších dvou bělochů tu byli samí černoši, kteří si jako obvykle vyjasňovali vzájemné pozice a neustále vrhali ostré pohledy po Kurtzovi. Nepochyboval, že pokud ho některý z nich pozná, bude jistě vědět i o fatvě Mešity děsu, což by mohlo znamenat hodně dlouhou noc. Neměl nic, co by se dalo použít jako zbraň – žádnou pružinu, sponku, propisku –, vůbec nic ostrého, a tak se rozhodl, že si jen připraví určitý systém včasného varování a pokusí se usnout. Shodil bezvládného feťáka z jedné ze čtyř laviček a malíkovou hranou přemluvil ke spánku na podlaze i druhého bílého spoluvězně. Potom z jejich bezvládných těl vybudoval kolem lavičky jakýsi plůtek. Černoši by tento nepatrný zátaras vcelku bez problémů překonali, aspoň by je ale trochu zpomalil. Ne že by Kurtz vězně tmavé pleti nějak diskriminoval, jen jich bylo víc a existovala u nich větší pravděpodobnost, že slyšeli o ceně vypsané za jeho hlavu.
Po podlaze přicupitali švábi, chvíli na neutrální půdě hodovali na kaluži zvratků a pak začali prohledávat záhyby feťákova oblečení a šmejdit po holém kotníku druhého bělocha.
Kurtz se schoulil na tvrdé lavičce a upadl do polospánku, se zavřenýma očima, ale s obličejem obráceným k hloučku černochů. Po chvíli jejich mumlání utichlo a většina z nich usnula nebo si jen vsedě pro sebe nadávala. Čas od času policisti kolem cely provlekli do vedlejší chodby šlapky nebo feťáky. Tenhle noční podnik ceduli Obsazeno zjevně ještě nevyvěsil.
Kolem druhé ráno se Kurtz zničehonic probudil a automaticky napřáhl pěst k vražednému úderu. Pohyb. Byl to ale jen uniformovaný policista, který odemykal dveře cely.
„Joe Kurtz.“
Kurtz ostražitě vyšel ven. Dával pozor, aby se ani na okamžik neotočil zády k vězňům či k policistovi. Mohlo jít o nějaký Hathawayův plán – klidně by na něj mohl nastražit léčku i tady. Nebo některý z policistů zahlédl hlášení o jeho zatčení a spojil si ho s odměnou, kterou vypsala Mešita bloku D.
Uniformovaný policista byl obtloustlý, ospalý a – stejně, jako to při vstupu k celám dělali všichni strážci zákona – zanechal pistoli před vstupní posuvnou mříží. V ruce měl jen obušek a na opasku mu visel sprej se slzným plynem. Každý jejich pohyb sledovaly videokamery. Kurtz usoudil, že jestli na něj za rohem chodby někdo čeká, ať už Hathaway nebo kdokoli jiný, může nanejvýš zkusit vytrhnout policistovi obušek, použít jeho tělo jako štít proti palbě a pak se snažit dostat co nejblíž. Nebyl to nijak zázračný plán, ale vzhledem k výzbroji, kterou měl k dispozici, se s ním musel spokojit.
Za rohem chodby nikdo nečekal. Bez nejmenších příhod prošli dveřmi i mříží. Na příjmu další ospalý seržant vrátil Kurtzovi hnědou obálku s peněženkou, klíčky a drobáky a pak ho po zadním schodišti odvedl do hlavní chodby. Odemkli mu a nechali ho jít.
Na dlouhé lavici ve špinavé čekárně seděla krásná bruneta – velká prsa, dlouhé vlasy, s příjemnou pletí a svůdnýma očima. Když vyšel, vstala. Kurtzovi krátce blesklo hlavou, jak proboha může někdo ve dvě ráno vypadat takhle čerstvě a fit.
„Vypadáte hrozně, pane Kurtzi,“ pronesla bruneta.
Kurtz přikývl.
„Já jsem –“
„Sophia Farinová,“ doplnil Kurtz. „Skag mi ukazoval vaši fotku.“
Usmála se. „V rodině mu říkáme Stephen.“
„Všichni ostatní, kdo ho znají, mu říkají ‚Skag‘, protože jel v heroinu,“ namítl Kurtz.
„Půjdeme?“ kývla Sophia Farinová.
Kurtz zůstal …
