II
Do restaurace - stojí na Main Street jeden blok od Páté - jsem dorazil ve čtvrt na dvanáct, s pouhým patnáctiminutovým zpožděním. Burke stál právě u sporáku, protože až do poledne, než se objeví Ra-mon, si vaří sám. Zpražil mě pohledem, ale neříkal nic.
Ponořil jsem se do nádobí a chlast mě stále příjemně hřál.
V poledne, když dorazil Ramon, však už fajnový pocit téměř vyprchal. Ramon měl na čele čerstvý obvaz a já jsem přemýšlel, jestli pod ním má čerstvou ránu od nože. Už teď měl na tváři a na bradě dvě staré jizvy po nožích. Kromě toho se dnes tvářil nasupeně, a tak jsem se rozhodl, že se mu nebudu plést do cesty. Když si Ramon potřebuje šlehnout, propadá ošklivým výbuchům vzteku a dnes bylo nad slunce jasné, že si šlehnout potřebuje. Vypadal jako člověk s parádní závislostí, což ostatně byl. Často jsem přemýšlel, jak to svoje feťáctví přikrmuje. V porovnání s pomocným personálem si sice kuchaři přijdou na slušné peníze, ale ani kuchař nevydělává tolik, aby si mohl dovolit pět až šest tablet háčka denně - rozhodně ne kuchař v nálevně, jako je Burke’s. Ramon byl na Mexičana docela vysoký, ale jeho postava i obličej působily vyzáblým dojmem. Tvář měl dost ošklivou, snad s výjimkou okamžiků, kdy se začal křenit a odhalil přitom zářivě bílé zuby. Bylo mi však jasné, že dneska odpoledne se rozhodně křenit nezačne, protože potřebuje dávku.
Burke odešel dopředu obsluhovat pokladnu a pomáhat číšníkům při polední špičce a jeho místo u sporáku zaujal Ramon. Mlčky jsme makali až do konce špičky, což bylo zhruba ve dvě hodiny.
Pak ke mně Ramon přistoupil. Zlehka popotahoval a oči měl uslzené. „Howie,“ povídá, „moh bych tě o něco požádat? Úplně hořím, Howie, a potřebuju si rychle prásknout. Nemoh bych se na čtvrt hodinky vypařit?“
„Dobrý, zkusím to tu pohlídat. Na čem děláš?“
„Na dvou karbanátcích. Z jedný strany propéct a pak ještě pět minut z druhý strany. Oblohu znáš.“
„Jasně, a jestli sem přijde Burke, řeknu mu, že jsi na hajzlíku. Ale radši sebou hod.“
Ramon se vyřítil ven, aniž se obtěžoval sundat si zástěru nebo šéf-kuchařskou čepici. Nastavil jsem na minutníku pět minut, propečené karbanátky jsem pak položil na talíře, přidal k nim oblohu a postavil talíře na okénko, přičemž jsem se držel stranou od něj, aby Burke neviděl, že mu tam talíře nepoložil Ramon, nýbrž já. O pár minut později zavolala servírka objednávku na dvě plněné papriky; ty už byly uvařené a naložit je na talíř mi nečinilo sebemenší problém.
Než se stačilo odehrát cokoliv dalšího, Ramon se vrátil. Byl z něj úplně jiný člověk a tento stav měl vydržet tak dlouho, jak dlouho v něm bude droga působit. Vycenil lesklé zuby. „Miliónkrát dík, Howie,“ řekl a podal mi plochou půllitrovou láhev muškátového vína. „To je pro tebe, kámo.“
„Ramone,“ povídám, „ty seš džentlmen a vzdělanec.“ Ramon se vrátil ke sporáku a začal ho drhnout. Já se zatím sehnul, otevřel jsem láhev, pořádně jsem se napil a ukryl láhev z dohledu pod dřez.
O půl třetí jsem měl půlhodinovou pauzu na oběd. Až na to, že jsem neměl hlad. Znovu jsem upil muškátového a vrátil jsem láhev na místo. Mohl jsem ji rovnou dopít, ale věděl jsem, že mi zbytek odpoledne bude líp ubíhat, pokud si obsah lahve rozdělím a dopiju ji až těsně před koncem pracovní doby.
Odšoural jsem se k východu do postranní uličky a ubalil si cigaretu. Venku byl nádherně jasný den; bylo by báječné trávit ho na pláži s Billie the Kid.
Jenže Billie the Kid na žádné pláži nebyla; šněrovala si to přímo proti mně od konce uličky. Měla sice na sobě šaty, které si ráno oblékla přes plavky, ale na pláži rozhodně nebyla. Kráčela proti mně a tvářila se ztrápeně a vyděšeně.
Vykročil jsem jí naproti a ona mě pevně sevřela za paži. „Howie. Howie, ty jsi zabil Mame?“
„Co že jsem… cože?“
Billie na mě civěla vytřeštěnýma očima. „Jestli jsi to udělal, Howie, tak mně to nevadí. Pomůžu ti, dám ti prachy, abys mohl vypadnout. Ale…“
„Hej,“ povídám. „Počkej, Billie. Já Mame nezabil. Dokonce jsem ji ani neznásilnil. Když jsem od ní od…
