6
Sára se na to dívala tak, že její svět začal být náhle radostný.
Tak za prvé se nyní probouzela bez bodání v žaludku, které pociťovala pokaždé, když měla jít do školy, a které občas cítila i dnes, kdykoliv se uprostřed noci probudila ze sna o vyučování nebo o písemce. Dnes ráno se nicméně posadila na posteli a připadala si naprosto svobodná, povznesená a nezranitelná. Jako by se jí splnilo všechno hezké, co si slibovala od útěku z domova, a přitom jí stále zůstala rodina, pokojíček i kouzelný kruh v lese za domem.
Také celý zbytek dne byl dokonalost sama. Sluníčko vypadalo jako kulatý obličej nebeského tygra a vítr foukal do nově vyrašených listů tak svěže a rychle, že člověk slyšel hlasy stromů, jak na sebe navzájem volají.
Sára se procházela venku a hrála hru, kterou ji naučil doktor Breck. Podívala se na trávník a řekla nahlas: „T-R-Á-V-A“. Následoval „S-T-R-O-M“ a po něm „M-R-A-K“. Vzápětí se musela rozhihňat, poněvadž ukázala na paní Clemingtonovou odvedle a začala bezchybně hláskovat: „S-K-Ř-Í-T-E-K“.
Nakonec ukázala na krávu, která stála tři metry od ní za dřevěnou ohradou. Zvíře na ni dychtivě zíralo, jako by chtělo podojit.
Sára si lehla do kamenného kruhu a vytáhla z batůžku magnetofon.
To byla na dnešku další dobrá věc: hodlala dokončit poslední kapitolu své knihy. Dnešní příběh byl její oblíbený. Pracovala na něm celé dny a nikomu se s ním nesvěřila. Zabíral už téměř polovinu kazety, a to se ještě Sára nedostala k rozuzlení. Předá kazetu doktorce Parkerové, její sekretářka přepíše obsah na papír a za pár dní dostane Sára svůj příběh v psané podobě. Přepíše ho do notesu a ukáže své dílo doktoru Breckovi. Sára si toužebně přála udělat na lektora dojem a na tomto příběhu pracovala mimořádně tvrdě.
Převinula kazetu na začátek kapitoly, aby si poslechla, co zatím vytvořila. Stiskla tlačítko přehrávání.
Kapitola patnáct. O Slunečníčkovi… Kdysi dávno žil hluboko v lese čaroděj…
Pro ostatní policisty byl Wynton Kresge příjemným osvěžením – tenhle chlapík vlastnil více knih o policejní práci, než o kolika vůbec tušili, že existují, a na malé střelnici dokázal kteroukoliv rukou přestřílet kteréhokoliv z nich. Kromě toho si nepamatovali, že by kdy v New Lebanonu sloužil černošský policista, takže jim celá kancelář připomínala scénu z nějakého pohodového hollywoodského filmu.
Dnes večer seděli všichni v jednom hloučku a přemýšleli, kam mohl Gilchrist utéct. Státní zástupce Dwayne Lovell sepsal zatykač a odfaxoval ho do Bostonu a San Franciska, neboť obě města byla ve své době Gilchristovým domovem. Corde následně připsal Gilchristovo jméno do policejního bulletinu a databáze hledaných osob, která byla určena pro policejní složky na úrovni jednotlivých států a všech velkých měst.
„Co s tím budou dělat?“ zeptal se Kresge Cordea.
„V Bostonu a San Francisku vyhlásí prioritní pátrání. Ostatní nebudou dělat nic, ale jestli ho náhodou seberou za něco jiného a najdou jeho jméno v počítači, zavolají nám. Není to sice nic jistého, ale s vědomím, že jsme to udělali, můžeme spát o něco málo líp.“
„To je jako hledání jehly v kupce sena,“ zamumlal Kresge, když vytáčel bostonskou policii. Po krátkém rozhovoru vyzvěděl, že Gilchrist nemá v trestním rejstříku státu Massachusetts,žádný záznam.
Během dne Corde vyhověl Kresgeho úpěnlivé žádosti, aby směl v souvislosti s Gilchristem vyslechnout děkanku Larrabyovou. Byl to dlouhý rozhovor a děkanka policii příliš nepomohla, ovšem Kresge si celý výslech očividně vychutnával. Během prohlídky Gilchristovy kanceláře a ostatních kateder Audenovy univerzity policisté zjistili, že profesor odcizil většinu materiálů obsahujících informace o své osobě. Osobní oddělení, oddělení pověřovacích listin, katedra angličtiny a psychologie – ti všichni se stali terčem Gilchristova vloupání. Počítačové soubory byly vymazány a spisové skříně vypleněny.
Kresge s Cordem vyslechli i další profesory. Nikdo z nich toho o Gilchristovi příliš nevěděl a nedisponoval ani fotografiemi, na nichž by byl …
