Co si vrabci štěbetali
Carolyn Wheat
Carolyn Wheat pracovala třiadvacet let v New Yorku jako právní poradkyně, později byla soudkyní u správního soudu Když v roce 1983 debutovala románem Dead Men’s Thoughts, v němž vystupuje brooklynská právnická Cass Jamesonová, předběhla tím vlnu právnických thrillerů, kterou později vyvolaly úspěchy Scotta Turowa a Johna Grishama Přestože se její první román setkal s příznivým ohlasem, byl nominován na Edgarovu cenu , nestala se nijak plodnou autorkou Další příběh o Cass Jamesonové vydala až o tři roky později a třetí až za dalších jedenáct let Když svou tvorbu obohatila o knihy jako Mean Streak (1996) a Troubled Waters (1997), tento román se ohlížel za radikálním aktivismem 60 let o něco stručněji, ale stejně působivě jako Zákony otců od Scotta Turowa , bylo zřejmé, že je nejen skvělou autorkou právnických thrillerů, ale špičkou současné detektivní tvorby vůbec. Poté, co se vzdala právnické praxe, stala se populární učitelkou tvůrčího psaní a nějaký čas hostovala na University of Central Oklahoma Za své povídky získala cenu Macavity, Anthonyho, Shamusovu a Agathinu cenu Na Anthonyho cenu byla v roce 2001 nominována i její sbírka povídek Tales Out of School.
SRPEN 1970: HIPÍCI
Chci umřít.
Bobbii Tateové stéká z tváře pot na batikované tričko. Šplhá se na Slide Mountain, vyčerpaně předsouvá nohu před nohu a hlavou jí táhnou myšlenky na smrt.
Jak se může láska zničehonic tak zvrtnout? Je to jako v té písničce od Janis Joplinové; Bobbie ji nikdy nemívala nijak zvlášť ráda, ale teď má pocit, jako by byly spolutrpitelky. Drsný hlas Joplinové se prořezává mlhou potu a bolesti a propaluje se Bobbii do mozku, zatímco se drápe výš a výš za bílými anděly smrti.
“Urvi si další kousek mého srdce, jen do toho Klidně si posluž, když ti to udělá dobře.”
Enid si rve kousky Bobbiina srdce, kdykoli se jí zlíbí, a Bobbie jí stejně jako Janis dovoluje brát si víc a víc, nechává ji přežvykovat kusy svého srdce v drobných pravidelných zubech a pak je vyplivovat na zem. Louka za komunitou, za domem dříve zvaným Thompsonova farma, je kousky Bobbiina šestnáctiletého srdce přímo poseta.
Kdysi bývaly s Enid jako dvě propletené ratolístky. Kdykoli šly do stodoly, držely se za ruce, na půl cestě se začaly líbat a mazlit, a jakmile vstoupily dovnitř, voňavé seno rozpřáhlo náruč a ony jeho vábení podlehly. Nemohla se Enid nabažit, nemohla se nabažit jejích polibků, jejích drobných pevných ňader a byla si jistá, že Enid k ní cítí totéž. Utvrzovalo ji v tom, jak jí Enid štíhlými prsty dychtivě rozepínala zip džin, jak ji hebkýma rukama hladila pod modrou flanelovou košilí.
Panebože, nikdy dřív nic takového nezažila a připadala si jako v ráji, neli ještě blaženěji, kdežto teď…
Teď má Enid oči jen pro Quinna; běhá za ním jako pejsek, kamkoli se vrtne, zastrkuje mu ruku do zadní kapsy džin, nahým tělem se vine k jeho oblečenému jako liána a škádlivým úsměvem Bobbii naznačuje, jak je Quinn úžasný a že milování s ní pro ni bylo jen jednou z fází proměny v ženu.
Při tom pomyšlení se Bobbii chce řvát.
A tak to udělá. Vydává táhlé zoufalé skřeky jako raněný pes a prokládá je vzlyky tak srdceryvnými, že by se nad nimi kámen ustrnul. Ještě nikdy v životě nezakusila tak příšernou bolest, ani v ten den, kdy jí táta sdělil, že maminka se k nim už nikdy nevrátí.
Pomyšlení na otce ještě přilije olej do ohně. Bobbie se před posledním terénním zlomem pod vrškem hory sveze na kolena, stočí se do klubíčka jako děcko a pranic jí nevadí, že se jí vlasy courají v prachu. Z hrdla se jí derou vzlyky tak nešťastné, tak zdrcené, že vůbec nepostřehne, že vdechuje prašnou hlínu.
Je opuštěná; opuštěná a strašně osamělá. Nejdřív ztratila mámu, pak tátu a teď Enid, copak ji nikdy nikdo nebude mít opravdu rád? Copak ji vždycky každý opustí?
Bolest ji zcela ochromuje, rozežírá ji, jako babičku rozežírala rakovina, a není o nic menší než ta, která babičku sužovala v oněch posledních dnech, kdy už vypadala jako kostra potažená kůž…
