43
„Pro tohle byl William Ashberry ochoten vraždit,“ vysvětlil Rhyme. „Chtěl udržet krádež Charlesova majetku v tajnosti. Kdyby se o ní někdo dozvěděl a Charlesovi potomci požádali o náhradu škody, byl by to konec jeho oddělení obchodu s nemovitostmi, a možná by dokonce zbankrotovala celá Sanfordova banka.“
„No to je absurdní,“ prskal advokát Cole z protější strany stolu. Oba právní sokové byli stejně vysocí a vychrtlí, ale Cole byl oproti Goadesovi kvalitněji opálený. Rhyme měl tušení, že Wesley Goades se na tenis nebo na golf moc často nedostane. „Rozhlédněte se kolem sebe. Všechny bloky jsou zastavěné. Na každém čtverečním centimetru něco stojí.“
„Vůči výstavbě žádné nároky nevznášíme,“ prohlásil Goades, jako by to bylo nabíledni. „Chceme jen právo na pozemky a nájemné, které vám bylo za jejich pronájem vyplaceno.“
„Za sto čtyřicet let zpětně?“
„Není náš problém, kdy Sanford Charlese oloupil.“
„Ale většina těch pozemků byla rozprodána,“ řekl Hanson. „Banka vlastní jen dvě obytné budovy v tomto bloku a tuto vilu.“
„Přirozeně si vyžádáme doklady o změnách vlastnictví pozemků, které vaše banka nezákonně rozprodala.“
„Ale my se těch parcel zbavujeme už více než sto let.“ Goades promluvil do stolu: „Jak jsem už řekl: to je váš problém, ne náš.“
„Ne,“ odsekl Cole. „Na to zapomeňte.“
„Upřímně řečeno je slečna Settleová ve svých nárocích ještě docela zdrženlivá. Dalo by se totiž velmi dobře argumentovat, že bez majetku jejího předka by vaše banka v šedesátých letech devatenáctého století zcela zanikla, takže má slečna Settleová právo na všechny vaše celosvětové příjmy. O nic takového však neusilujeme. Slečna Settleová nechce, aby současní akcionáři banky příliš trpěli.“
„To je od ní setsakra šlechetné,“ zabručel advokát.
„Bylo to její rozhodnutí. Já se přikláněl k možnosti vás zcela potopit.“
Cole se předklonil. „Poslyšte, co kdyste si zobl prášek na návrat do reality? Nemáte vůbec nic v rukou. Kdyby nic jiného, tak dávno vypršela promlčecí lhůta. Od soudu vás s tímhle návrhem vykopnou.“
„Všimli jste si někdy,“ nedokázal se ovládnout Rhyme, „jak se lidi vždycky vytasí se svým nejslabším argumentem…? Pardon, to byla jen taková poznámka pod čarou.“
„Pokud jde o promlčecí lhůtu,“ odvětil Goades, „můžeme se domoci jejího nastavení a podat žalobu s odkazem na dobré mravy.“
Advokát již dříve Rhymovi vysvětlil, že v některých případech lze promlčecí lhůtu „nastavit“ _ prodloužit, pokud žalovaná strana tají před žalobcem trestný čin nebo pokud žalobu nelze podat z jiných důvodů, například když soudy a prokurátoři jednají ve shodě s pachatelem, jak se stalo v případě Charlese Singletona. Goades to nyní zopakoval protistraně.
„Ale ať už Hiram Sanford učinil cokoliv,“ poznamenal jeho právnický kolega, „s mým klientem _ současnou bankou _ to nemělo nic společného.“
„Zpětně jsme vystopovali vlastnictví banky až k původní společnosti Hiram Sanford Bank and Trust Limited, která převzala Singletonovu farmu. Sanford použil banku jako zástěrku. Bohužel…, tedy pro vás.“ Goades to řekl tak radostně, jak to jen věčně zachmuřený člověk dokáže.
Cole se však nevzdával. „A jaký máte důkaz, že by ten majetek byl zůstal po celou dobu v rodině? Tenhleten Charles Singleton ho mohl v roce 1870 prodat za pět set dolarů a peníze prohýřit.“
„Máme důkazy, že měl v úmyslu ponechat farmu v rodině.“ Rhyme se otočil na Genevu. „Co přesně Charles říkal?“
Dívka se ani nemusela dívat do poznámek: „Ve svém dopise manželce sdělil, že nechce tu farmu nikdy prodat. Napsal: ‚Přeji si, aby ten pozemek nedotčen přešel na našeho syna a jeho potomstvo profese a řemesla vzkvétají a uvadají, finanční trhy jsou přelétavé, avšak půda je Boží stálice _ a naše farma nakonec přinese naší rodině uznání v očích těch, kdo nás dnes neuznávají. Přinese spásu našim dětem a budoucím pokolením.“
„Jen si představte, jak bude na tohle reagovat porota,“ vychutnával si Rhyme roli roztleskávače. „Jedno oko nezůstane suché.“
Cole se vztekle naklonil ke Goadesovi. „Jo, já…
