XIII. KAPITOLA
Panoš Ota pomalu prošel ulicí zpět na náměstí. Nemusel hledat dlouho, veliký šenk uviděl na první pohled. Stejně jako jiné zájezdní hostince, byl i tenhle v Jablonném rozlehlý, obehnaný plotem. Kromě vlastní krčmy tu stálo několik hospodářských stavení pro koně a povozy kupců, kteří zde přenocovali. Bylo pozdní odpoledne a v krčmě byl klid.
Ota se rozhlížel po prázdném dvoře a pak zamířil k přístřešku za šenkem, odkud slyšel nějaké zvuky. Zkusil to a měl štěstí. Našel tam hostinského v plné práci.
Šenkýř byl menší tlouštík, skoro plešatý, s vychytralýma očkama, ztrácejícíma se v polštářcích tuku. Na sobě měl zástěru od krve, protože porcoval jehně. Otovi se nechtělo ztrácet čas, už se těšil na setkání s Beatricí. Proto na něho bez obalu udeřil.
„Poslyš, ty bečko sádla,“ houkl pansky, „v tvém hostinci se hrají zakázané hazardní hry!“
Hospodský odložil nůž a zkoumavě si mladíka prohlížel. Že jde o muže urozeného, asi i vysoko postaveného, to poznal na první pohled. Chvíli váhal, zda má zavolat pacholky a drzouna nechat spráskat, ale meč u mladíkova opasku ho varoval. Nakonec dobromyslně zabručel: „A kde se nehrají, urozený pane? Doba je zlá, stěží vydělám pár grošů na platy pro milostivou vrchnost. Mně nezbývá skoro nic, s bídou uživím rodinu!“
„Vidím, jak žiješ nuzně,“ opáčil ironicky Ota a prstem píchl šenkýře do tučného břicha. „Neboj se, nebudu ti dělat potíže. Mě zajímá zlatník Ruprecht. Vyšetřuji jeho vraždu. Pokud mi pomůžeš, zapomenu na hazard!“
Tlouštík se rozzářil ochotou a s úsměvem od ucha k uchu se ukláněl. „Spolehněte se, urozený pane, povím všechno, co vím. Ostatně, je to moje povinnost,“ dodal ctnostně.
„Jaký to byl člověk?“
Šenkýř se podrbal na lysé hlavě a opatrně začal: „Říká se, o mrtvých jenom dobré, že?“ Pak se úkosem podíval na panoše a ztišil hlas: „Sousedé říkají, že to byl pěkný neřád. Skoro všichni s ním měli nějaké problémy. Jenže jeho bratr je náš rychtář. Ruprecht se vždycky spoléhal na jeho ochranu. Rychtář Kryšpín je celkem slušný chlap,“ pokračoval sdílně, „v mezích možností spravedlivý, na to naše vrchnost velice dbá. Pan Havel z Lemberka si potrpí na pořádek. Ale pokud šlo o zlatníka Ruprechta, tak dokonce i on někdy zamhouřil oči. Dokonce nad věcmi, že rozum zůstával stát. O rychtáři ani nemluvím,“ mávl rukou a odplivl si.
„Například?“ vyzvídal Ota.
„Hodně se toho mezi sousedy povídá, ale já jsem spravedlivý muž a nechci pomlouvat,“ ohrazoval se ctnostně šenkýř. „Zlatník Ruprecht se rád napil a když měl v hlavě, hned se s každým rval. Nedávno zmlátil jednoho sedláka tak, že dva týdny ležel jako lazar. Ruprecht měl sílu jako medvěd. Myslíte, že se něco stalo? Vůbec nic. Nebo udělal pancharta dceři našeho mydláře. Ji postavili na pranýř a o něm ani muk. Jako by si to dítě udělala sama. Neřeknu,“ pokračoval šenkýř rozhořčeně, „když se chlap spustí s děvečkou, prosím. Ale zmrhat poctivou měšťanskou dceru!“
„Nebyl tedy příliš oblíbený?“ vyzvídal panoš Ota.
„Abych řekl pravdu, mně nevadil. U mě v hospodě nechal peněz dost a vždycky útratu zaplatil. A mezi ostatními? Vždyť to znáte, urozený pane. Jeden den se chlapi spolu pomějí, že ani domů nedojdou, a druhý den si nemohou přijít na jméno. Tak to v životě chodí. Soused závidí sousedu, o kom můžete říci, že ho lidé mají rádi? Navíc byl zlatník Ruprecht zdaleka nejbohatší řemeslník ve městě. To na oblibě mezi sousedy také nepřidá, nemyslíte?“
„To jistě,“ souhlasil panoš Ota. I když mu byl šenkýř zpočátku nesympatický, musel uznat, že jeho hodnocení nepostrádalo na bystrosti. „Jak to bylo s tím jeho hraním? Bude to jenom mezi námi!“ dodal, aby hospodského nepoplašil.
„Kdysi hrával dost často. Jenže skoro se všemi sousedy se při hře pohádal a nakonec si s ním nikdo z místních nechtěl ke kostkám sednout. Tak hrával většinou s cizími.“
„Kdy tu hrál naposledy?“
Šenkýř se trochu ošíval a pak vyhrkl: „Rychtář už vraha má. Sedí v šatlavě, tak co ještě chcete vyšetřovat?“
„To snad není tvá věc,“ řekl panoš Ota přísně…
