III. KAPITOLA
„Vstávej,“ uslyšel Oldřich z Chlumu Knutův hlas. Vzápětí jím kdosi nešetrně zalomcoval a stáhl z něho pokrývku. Pootevřel oči a zjistil, že je ještě skoro noc.
„Nech mě,“ zabručel nerudně a pokusil se stáhnout pokrývku zpátky přes sebe.
„V noci je horší než armáda švábů,“ ironicky vrtěl hlavou Knut, „a když má vstávat na mši, tak se mu nechce. Kluci, pomozte mi.“
Vzápětí si Oldřich z Chlumu uvědomil, že ho několik noviců popadlo za ruce a nohy, zvedlo z lůžka a kamsi neslo. Otevřel oči a začal sebou mrskat, aby se jim vykroutil.
„Teda ten je těžký jako žok s hrachem,“ supěl novic, který ho držel za nohu. Pak klopýtl o jedno z lůžek a nohu pustil. Oldřich z Chlumu toho okamžitě využil. Uvolněnou nohou kopl robustního novice s křivým nosem, který mu držel druhou nohu. Novic sprostě zaklel a chytil se za břicho. Jenže ani to Oldřichovi příliš nepomohlo. Volné nohy popadli další chlapci, kteří průvod doprovázeli. Dotáhli ho až ke kádi s vodou, která stála pod oknem. Z ní si novicové nabírali vodu, pokud si chtěli opláchnout před mší obličej nebo se v noci napít.
Chlapci s radostným křikem Oldřicha z Chlumu zvedli a hodili přes okraj do kádě. Voda byla pořádně studená a vyšplíchla až na zem. „Křtíme tě a přijímáme do našeho bratrstva noviců kláštera svatého Mořice,“ skandovali nahlas. Pak se k němu natáhlo hned několik rukou a hoši v bílých košilích mu pomohli vylézt ven.
Oldřich stál bosý vedle kádě a cítil, jak z něho crčí voda a pleská o dlaždice. Nevěděl, co ho ještě čeká. Pochopil však, že mu ostatní nechtěli ublížit. Tenhle nedobrovolný křest, i když nebyl příjemný, zřejmě patřil k rituálům klášterní školy.
Obrátil se na Knuta, který stál uprostřed noviců a smál se ze všech nejhlasitěji. „Už jste skončili?“ zeptal se Oldřich z Chlumu nasupeně. Byla mu pořádná zima.
„Prozatím ano,“ opáčil zrzavý novic s vážnou tváří. „Ale budeme to opakovat každé ráno, pokud budeš v noci rušit jako dneska.“
Teprve teď se Oldřichovi z Chlumu vybavilo, co zažil v rajské zahradě. Když se ale rozhlížel po rozesmátých tvářích chlapců, nebyl si jistý, zda to nakonec nebyla jen noční můra. Ostatně, kde by se vzala v klášteře dívka? A ještě nahá? Zaváhal, zda jim má o nočním zážitku povědět.
Nakonec si řekl, že se nebude ukvapovat. Pokud se opravdu stala vražda, bude toho stejně plný klášter. A jestliže to byl sen, proč ze sebe dělat před ostatními blázna? Pro jistotu se při oblékání hnědé benediktinské kutny přitočil ke Knutoví a polohlasně se ho zeptal, zda si nepamatuje, co mu v noci říkal.
„Samé hlouposti,“ mávl rozmrzele rukou. „Už si ani nevzpomínám.“
Oldřich z Chlumu rozpačitě přešlápl, pak si utáhl šněrování u krku, nazul střevíce, a protože zůstal v dormitáři skoro poslední, vyrazil za ostatními do kaple na ranní mši. Za oknem právě začalo svítat.
Kaple v klášteře svatého Mořice byla rozlehlá stavba. Chrámová loď nebyla nijak široká, ale neobyčejně vysoká a dlouhá, takže budila velkolepý dojem. Žádný podobný kostel Oldřich z Chlumu z domova neznal. Když vstoupil z chodby postranním vchodem dovnitř, skoro podvědomě se přikrčil, jako by se té nesmírné rozlehlosti polekal. Novicům bylo vyhrazeno místo u postranní kaple vzadu za chórem. Bratr Peregrýn na ně už čekal a přísně je přelétl pohledem, aby se ujistil, že přišli opravdu všichni. Pak se nepatrně usmál a lehce kývl hlavou, že je spokojen.
Oldřich z Chlumu si překvapeně prohlížel zástup benediktinských mnichů, kteří zaujímali místa na lavicích, táhnoucích se ve dvou řadách kolem celého chóru. Některé byly ještě prázdné a poslední opozdilci s tvářemi šedavými od nevyspání teprve dobíhali. Další mniši a spousta laických bratrů, kterým nepříslušela čest sedět na chóru, klečeli na podlaze čelem k oltáři. V kapli mohly být dobře dvě stovky řeholníků. To bylo určitě víc než ve všech klášterech v okolí chlumecké tvrze, kde se Oldřich narodil, dohromady.
Ozvalo se zazvonění a z presbytáře vyšel opat Heidenreich doprovázený čtyřmi starými mnichy, kteří šli shr…
