16
V neděli po přepadení rektora Odila z Mantovy navštívil Martin ze Stvolna jako obvykle klášter svaté Voršily. Nejprve zazpíval jeptiškám píseň k oslavě patronky kláštera, která vzbudila obrovské nadšení. Sestra Hyke slzela dojetím a dokonce se pokoušela políbit Martinovi ruku.
Večer se vplížil do komnaty abatyše Johanny. Miloval se s ní dlouho, ale tentokrát se nedokázal úplně poddat jejímu něžnému laskání. Jakmile utišili vášeň a abatyše se stulila vedle něj, s hlavou položenou na jeho rameno, pověděl jí o nočním přepadení.
„Ano, slyšela jsem o tom,“ přikývla. Pak zvedla ruku a začala čechrat Martinovy vlasy. „Ty jsi prostě můj hrdina.“
„Co tady rektor dělal?“
„Náš klášter slouží všem věřícím.“
„Tvoje lože také?“ vyhrkl, protože se už nedokázal ovládnout.
Abatyše Johanna zrudla, prudce se vztyčila a dala mu políček. Nebyl nijak silný a Martinovi ze Stvolna se zdálo, že svůj vztek spíše hraje, než aby byl opravdový. To jen potvrdilo jeho podezření.
Natáhl ruku, chytil ji za rameno a donutil, aby si lehla zpět. Chvíli s ní zápasil. Prudce oddechovala námahou, jak se snažila vymanit z jeho sevření. Přitom ho polohlasně proklínala. Martin ze Stvolna ale měl dost síly, abyji dokázal zkrotit. Hebké ženské tělo ho vzrušilo. Přitiskl se na abatyši Johannu, rukou pohladil oblá ňadra a koleno vmáčkl mezi stehna. Představená kláštera se bránila ještě zuřivěji. Kousala a škrábala, ale nebyla v tom již nenávist nebo strach. Byla stejně vzrušená jako on.
Po divokém milování padli zadýchaně vedle sebe, zpocení a unavení. Martin ze Stvolna ležel se zavřenýma očima a vnímal krásný pocit uvolnění. Pak ucítil hebkou ruku, která ho hladila. Abatyše Johanna šeptala, že je ten nejbáječnější milenec na světě.
„Nechci ti lhát,“ řekla něžně. „Rektor Odilo z Mantovy je můj milenec. Je pro mne neobyčejně užitečný, protože je to mocný muž. Není totiž jenom rektorem. Ale v milování jsi mnohem lepší, přísahám. S ním spím, protože ho potřebuji, ale tebe miluji, abys věděl.“ Vypadala přitom jako malá holčička, které žvatlá roztomilé hlouposti. „Už se nemrač. Vidíš, jsem k tobě upřímná. Ty jsi mým králem.“
Martin ze Stvolna si nebyl úplně jistý, zda to abatyše Johanna myslí upřímně. Ale kterému muži by něco takového nelichotilo? Pohladil ji po tváři. „Mám tě moc rád,“ řekl a zívl. Strašně se mu chtělo spát.
„Jestli ti to udělá radost, můžeš tady zůstat přes noc,“ řekla rychle. „Za svítání tě ale vzbudím. Až sestry odejdou na ranní matutinum, můžeš nenápadně vyklouznout. Nikdo si tě nevšimne.“
„Já bych stejně dneska do koleje nedošel. Úplně jsi mne zničila.“
„Já?“ podivila se s hranou skromností. „Když ale nemusíš odejít, doufám, že ti ještě trochu síly zbylo. Pojď,“ řekla dychtivě a objala ho.
„Jak můžeš tohle vědět?“ vrtěl překvapeně hlavou Konrád z Wormsu a zvědavě si po jedné z četných hádek o odpustcích Martina ze Stvolna prohlížel. Ty byly v poslední době mezi studenty pařížské univerzity na denním pořádku. Dokonce i Peer občas dokázal zapomenout na holky od Studny a rozčiloval se nad škodlivostí papežské politiky.
Martin ze Stvolna se ošil. Bezděčně v hovoru použil několik citátů z Marsilia z Padovy, které si náhodou zapamatoval. Okamžitě mu došlo, že Konrád z Wormsu musel to zakázané dílo znát. A zřejmě velice dobře, jinak by úryvky nepoznal.
„Asi jsem to někde slyšel,“ zabručel s hranou lhostejností a rychle to zamluvil. Netroufl by se přiznat ani před přáteli, že knihu četl. Tak naivní nebyl. Už dávno pochopil, že někteří posluchači univerzity mohli dosáhnout mistrovské hodnosti nikoli znalostmi, ale prokazováním věrnosti církvi. To ostatně chtěl Tomáš z Languedoku i po něm.
Po večeři, když v koleji zavládl klid, ho Konrád z Wormsu znovu vyhledal. Přímo se Martina ze Stvolna zeptal, odkud zná knihu Marsilia z Padovy.
„Dostala se mi do rukou,“ odpověděl neurčitě. „To ti musí stačit. Já se také neptám, kde jsi ji četl ty.“
„Myslel j sem, že j sme přátelé! Zítra po lekci tě s někým seznámím. Abys viděl, že já tobě v…
