44. KAPITOLA
České oddíly pomalu stoupaly úzkou pěšinou do hor k zemské hranici. Zalesněné údolí se zužovalo a končilo nevelkou, dobře chráněnou oválnou roklinou. Byla zarostlá vysokou trávou a protékal jí mělký potok. Voda s tichým šuměním přeskakovala ohlazené kameny. U vysokého buku na palouku stála ztrouchnivělá chatrč. Na první pohled ji už dlouho nikdo neobýval.
„Za světla se dneska do průsmyku nedostaneme,“ obrátil se na Vratislava ustaraně velitel Markvart. „Měli bychom tu zůstat. Je tu voda a píce pro koně.“
„Už takhle máme dva dny zpoždění. Císař na nás čeká,“ bručel nespokojeně Vratislav. Ale jako zkušený voják věděl, že se riskovat nevyplácí. Tady měli bezpečné tábořiště. Na druhé straně hor čekaly na cestách záseky. A někde možná číhali i nepřátelé.
„Možná to ještě stihneme,“ počítal Markvart na prstech. „Znám cestu do Lipska dobře. Budeme postupovat rychleji.“
„Dobře,“ souhlasil Vratislav po krátké úvaze. „Přenocujeme tady. Ale tábor stavět nebudeme. Pošli do okolí hlídky, to musí stačit. Až přijedou vozy se zásobami, dohlédni, aby se všichni najedli.“
Přes ramena si přehodil plášť s vyšitou orlicí. I když byl počátek léta, večery byly v horách chladné. Vydal se ke ztrouchnivělé chatrči.
Zvědavě nahlédl od okna. Zdálo se mu, že se v šeru něco hnulo. Teprve když se podíval pořádně, uvědomil si, že to byl stín dveří. Visely na jediné kožené veřeji a se skřípáním se občas ve větru pohnuly. Pomalu si zvykal na šero uvnitř. Rozeznával jednotlivé kusy nábytku. Chatrč patřila nějakému pastýři nebo uhlíři, který tu pálil milíře. Pak si všiml lidské kostry. Ležela na lůžku a byla částečně přikrytá chatrnou pokrývkou.
Jeden z vojáků zapálil louč a posvítil mu. Vratislav vešel dovnitř. Vedle lůžka stála prostá kolébka z hrubých prken. V ní ležela malá kostřička dítěte.
Nechal zavolat ranhojiče. Když udýchaně přiběhl, zarazil se na prahu.
„Snad se nebojíš?“ ušklíbl se Vratislav.
„Mám raději živé než mrtvé,“ odpověděl se zadrhlým hlasem, jehož přízvuk dával tušit, že se narodil v Uhrách. Kdysi přišel s princeznou Adlétou. „Kdo ví, co se jim stalo. Třeba měli mor,“ dodal vyděšeně.
„Prohlédni je!“ přikázal přísně kníže a ukázal na lůžko.
Ranhojič měl přes rameno zavěšený kožený vak. Vytáhl z něj podivnou masku z plátna. Na místě nosu měla našitý dlouhý zobák vyplněný nejrozmanitějšími bylinami. Nasadil si ji na obličej a potom si vzal kožené rukavice. Vratislav ho ironicky pozoroval.
Ranhojič ohmatal lebku zabitého a jeho kostru. Pak opatrně prohlédl i zbytek těla nemluvněte. Když se narovnal, stáhl z obličeje masku a ulehčeně oznámil: „Byl to muž a někdo mu rozbil hlavu. Myslím, že přímo na lůžku, když spal. To dítě vrah asi uškrtil. Bylo to ale dávno. Moc se z těch koster poznat nedá.“
Vratislav nechal svolat vojáky. Protože se zásobní vozy na cestě těžkým terénem opozdily a večeře ještě nebyla připravená, shromáždilo se vojsko rychle. Před chatrčí ležely na plátěných rouchách kostry, připravené k pohřbu.
„Vidíte, co udělali proradní Sasové?“ hřímal Vratislav. „Zabili bezbranné Čechy. Ani před nevinným dítětem se ti lotři nezastavili! Vypravíme jim křesťanský pohřeb a já slibuji, že je pomstíme. Až budeme v Sasku, vzpomeňte si občas na to, co teď vidíte. Chci, aby se vaše duše zatvrdily. Nedejte se obměkčit slzami nepřátel! Sasové pošlapali všechno, co je křesťanům drahé. Proto zabíjejte, palte a ničte! Nechejte za sebou v Sasku slzy a pláč. Za to vás čeká bohatá kořist. Bůh tomu chce!“
Když později, už za soumraku, vojsko večeřelo, obrátil se Mareš Buzic na Kojatu Hrabišice. „Jak náš kníže poznal, že ty dva zavraždili Sasové? Pořád o tom přemýšlím, ale nemohu na to přijít. Vždyť v té chatrči nebylo kromě koster vůbec nic!“
Kojata si chvíli útrpně mladého Buzice prohlížel a pak se usmál: „Asi proto je kníže. Že vidí víc než my ostatní! V každém případě ti ale doporučuji, abys o zločinu Sasů nepochyboval. Nebo aby ses nato ptal někoho dalšího!“
Průsmykem prošli teprve před polednem. Poslední úsek se …
