XII.
Královský písař stál v kapli nad mrtvým tělem hradního písaře a prohlížel si ránu v jeho zádech. Zůstala po ní jen nepatrná jizva se zbytky zaschlé krve. Člověk by ani neřekl, že taková drobná ranka dokáže vzít člověku život. Musel ji zasadit někdo, kdo přesně věděl, kam bodnout. Pak se obrátil na purkrabího Daniela Močidlanského, který ho do krypty kaple doprovázel.
„Poslyšte, to vypadá na ránu dýkou. Vidíte, ta ranka je příliš úzká na to, aby vrah použil nůž. Ty, co měla čeleď u ohně na krájení masa, byly řeznické s mnohem širším ostřím. Kde je ta dýka?“
„Asi ji odnesl vrah,“ pokrčil lhostejně rameny purkrabí. „Když jsme toho nebožáka našli, byl tak, jak ho vidíte. Možná byste se měl optat panny Slávky. Před jejími dveřmi zemřel.“
„A nemohl ho tam někdo odnést?“
„Jak to myslíte?“ chladně opáčil purkrabí a zlostně stáhl obočí. „Chcete mne obvinit ze lži?“
„Copak jsem řekl, že jste ho tam dal odnést vy?“ sladce upozornil královský písař. „Jen říkám, že vrah ho mohl odnést. Nikdo vás neobviňuje… Zatím!“
„To zatím si vyprošuji,“ rozčiloval se Daniel Močidlanský a téměř se třásl zlostí. „Jak jste na tu hloupou myšlenku přišel? I když… co mohu čekat od úředníka královské komory, že?“
„Na chodbě před ložnicí urozené panny Slávky není na podlaze žádná krev. Přitom strážný přísahal, že se tam od rána neuklízelo. Všichni služebníci chodí jako mátohy. Pro dobro pána z Boskovic věřím, že podobných svátků neslavíte v roce mnoho. Ale to není má věc. Jisté je, že na chodbě v podstřeší vašeho písaře nezavraždili.“
„Nemohu vědět všechno,“ odsekl uraženě purkrabí Daniel Močidlanský. „Opravdu si nechcete promluvit s pannou Slávkou?“
„Teď už ano.“
„Doprovodím vás.“
„Do podstřeší paláce trefím sám. Máte jistě spoustu jiné práce. Navíc byste se do schodů trmácel zbytečně. Chci s ní hovořit mezi čtyřma očima.“
„To je vaše právo. I když nesvědčí o dobrém vychování, protože chcete zůstat s urozenou pannou sám. Co když ji přivedete do řečí?“
„Je to v jejím případě ještě možné?“ jízlivě ho zarazil královský písař. „Vím o ní už dost a kromě toho jsem starý muž… Možná bych se do schodů nemusel trmácet ani já. Co kdybyste ji požádal, aby za mnou zašla dolů do kanceláře?“
„Raději jděte za ní vy. Vy chcete hovořit s ní, ne ona s vámi.“
„Nesmí opustit svou komnatu?“
„Mám důvod domnívat se, že je to stydlivá žena a raději zůstává tam, kde je. Ještě něco?“
„Jistě,“ přikývl Jiří Adam z Dobronína. „Lžete mi, kudy chodíte. Je vám jedno, zda zemřou další lidé. A možná jste zavraždil hradního písaře.“
„Ani královští úředníci neumějí mluvit pravdu. A že by královské komoře leželo na srdci, co bude s obyvateli českého království? V tom jsme stejní. Jediné, s čím s vámi nesouhlasím, je nezvratná pravda, že já nikoho nezavraždil. Ještě něco?“
„Jistě! Tady na hradě kdosi otrávil mého pomocníka bakaláře Petra. Když jste ho ráno přivezl do města, nebyl opilý. Byl v bezvědomí a vy to samozřejmě víte. Jestli zemře, slibuji, že jeho vraha vypátrám, i kdybych měl v Boskovicích zůstat třeba několik let. Vaše mínění o úřednících královské komory není valné. Ve výčtu našich špatných vlastností jste zapomněl zmínit ještě jednu – jsme neobyčejně mstiví! A pokud jste mého pomocníka otrávil, dostanu vás. To přísahám!“
„Myslel jsem, že spěcháte za pannou Slávkou,“ neuctivě se ušklíbl purkrabí Daniel Močidlanský.
„Bakaláře Petra mohli otrávit jen dva lidé. Ona anebo vy!“
„Nebudu vám opakovat, že já nikoho nezavraždil! Jsme v kapli, snad mi uvěříte, pokud na tomto posvěceném místě odpřisáhnu, že jsem nevinný.“
Královský písař se beze slova otočil, vyšel z kaple a zamířil ke schodům do podstřeší. Vchod do komnat střežil němý Arpád. Panna Slávka přijala královského písaře ihned. Seděla v křesle u okna a vyšívala ubrus. Když vešel, odložila látku na nízký stolek a zvědavě si ho prohlížela. Pak mu vznešeným gestem pokynula, aby se posadil. Řekla, že byla zvědavá, jak vypadá, protože se už doslechla, že je v Boskovicích. Rozmarně mu pohrozila prstem a…
