VII.
Jiří Adam z Dobronína končil mrzutě prohlídku už druhé knihy městských počtů. Nikde nenašel žádnou chybu. Součty na stránkách souhlasily, u každého zápisu stálo potvrzení, kdy městská rada vydání nebo příjem projednala. Také účty a další papíry byly v pořádku a na měďák odpovídaly zápisům v knize. Nakonec se rozmrzele rozhodl, že toho pro dnešek nechá. Stejně to nemělo žádnou cenu. Co když bylo to nepodepsané oznámení královské komoře jenom zlým vtipem? Jenže kdo by si s něčím takovým dával práci?
Odnesl tlusté knihy vázané v kůži a jednu po druhé uložil do truhlice, která stála v purkmistrově pracovně pod oknem. Pečlivě zavřel víko, zamkl těžký visací zámek a klíč uložil do váčku. Potom se u okna uvelebil na kamenném sedátku krytém kožešinou, aby si na chvíli odpočinul. Opřel se zády o zeď za sebou a přemýšlel.
Zvenku k němu doléhal hluk, neboť na rynku se konal trh. Radniční okna byla vyplněná matnými skleněnými terčíky, spojovanými navzájem olověnými pásky. Propouštěla sice trochu světla, ale dívat se skrze ně nedalo. Proto otevřel jedno křídlo a vyhlédl ven.
Před očima měl celý plzeňský rynek. Lemovaly ho výstavné dvoupatrové domy se zdobenými fasádami. Tohle město bylo na první pohled zámožné. I když bylo už odpoledne, tržiště stále kypělo životem. Sjely se sem desítky selských povozů ze širokého okolí, stejně jako kupecké vozy s cizokrajným zbožím. Královský písař měl trhy rád. Se zájmem sledoval smlouvání o ceny, bavily ho dychtivé pohledy parádivých žen i mužů stejně jako rozhořčené hádky mezi trhovci. Na jarmark by se vydržel dívat celé hodiny. Jenže venku byla zima. Právě okenici zavíral, když spatřil mezi kupeckými krámky a povozy svého pomocníka, jak živě rokuje s jakýmsi dobře oblečeným mladíkem.
I když si Jiří Adam z Dobronína připadal tak trochu jako uličník, okenici nedovřel. Ukryl se za ní a sledoval, co bude dál. Bakalář Petr se zatím loudal napříč rynkem, ale najednou se zastavil a začal svému průvodci cosi naléhavě vysvětlovat. Pak se otočil a rychle se vracel zpátky. Ten druhý pokračoval dál.
Bakalář Petr došel k zástupu lidí obdivujících nádherné cizokrajné zboží, které do Plzně přivezl upovídaný vlašský kupec. Protlačil se davem až k vozu a něco na snědého Vlacha křikl. Pak spolu dlouho smlouvali. Nakonec Petr otevřel kožený váček, vysypal z něj hrst stříbrňáků a podal je kupci, který se teatrálně ukláněl skoro až k zemi.
Jiří Adam z Dobronína trochu pootevřel okenici, aby lépe viděl, protože byl zvědavý, co si jeho pomocník koupil. Jenže bakalář Petr ho zklamal. Skoro prázdný váček si přivázal zpátky k opasku, a aniž si od kupce cokoli vzal, odcházel s prázdnýma rukama a vesele si pohvizdoval. Královský písař pocítil zklamání. Vzápětí ale začal uvažovat, co vlastně za tímhle podivných chováním vězí. Bakalář Petr ho vždycky dokázal překvapit. Neustále dělal věci, které on nečekal. Rozhodl se, že ho večer vyzpovídá. Pak okenici zavřel, zajistil závorou a odešel se ohřát ke krbu.
Vypil ještě jeden pohár vína a pak měděným zvonkem přivolal radničního sluhu. Od něho se dozvěděl, že purkmistr již odešel, protože musel cosi zařídit ve své soukenické dílně. Nicméně nařídil, že kdyby bylo cokoli třeba, aby pro něho okamžitě poslali. „Stačí mi říci a já to zařídím!“ oznámil důležitě sluha. Ale královský písař to odmítl.
Přes ramena si přehodil plášť a opustil radnici. Kráčel pomalu a oklikou, protože k jeho domu u františkánského kláštera to bylo přes rynek jen pár kroků. Měl chuť provětrat si hlavu. Chtěl si prohlédnout město a také se podívat na tržiště. Jenže většina kupců již balila a mnoho vozů odjelo. Zmizel i hovorný Vlach se svým cizokrajným zbožím.
Prošel bezcílně několika ulicemi, když ho najednou přepadl neodbytný pocit, že ho někdo sleduje. Mnohokrát již dal na své tušení a nikdy nelitoval. Zrychlil a prudce odbočil do první uličky, která byla po ruce. Hned za rohem se ale zastavil a ukryl v podloubí za široký kamenný sloup. Vzápětí uslyšel rychlé kroky. Zpoza rohu opatrně vyh…
