KAPITOLA 28
Léto se blížilo ke konci. Král Václav trávil většinu času na Křivoklátě. Nikoli proto, aby se jako dříve proháněl tryskem okolními hlubokými lesy a hnal jelena, ale odpočíval tu. Nemoc jeho tělo velice vyčerpala, a i když podle svého názoru nabral už dostatek sil, jeho lékaři byli neoblomní. Prohlásili, aby si vybral. Buď je bude poslouchat a bude žít, nebo se oni sbalí a odjedou, protože pak nemohou za nic ručit.
„To jsem to dopracoval,“ stěžoval si svým loveckým psům. Smečka žila na prvním nádvoří ve zvláštním stavení hned vedle brány. Měla tu veškerou péči a v zimě se uvnitř psince dokonce topilo. Někteří hradní služebníci si mezi sebou důvěrně stěžovali, že o psy se král stará lépe než o ně.
„Já, český král, a musím poslouchat lékaře,“ žaloval svým psům. Kdykoli se v psinci objevil, seběhli se k němu a nechali se drbat za ušima. Základem téhle smečky bylo několik psů, které nechala kdysi dovézt z Anglie jeho matka a dala mu je darem. Téměř každý krok tu vyvolával vzpomínky na jeho mládí. Proto tenhle hrad tak miloval. A možná z toho důvodu se tu jeho zdravotní stav rychle lepšil.
Už během léta začal zase vládnout. Bylo toho hodně, co musel zařídit. Pokud to však šlo, nejezdil za svým dvorem do Prahy, ale zemští úředníci jezdívali za ním. Proto nechal na dolním nádvoří přistavět pohodlné stavení, kde se mohly návštěvy ubytovat. Ale stále dodržoval striktní zvyk, že vladařské povinnosti musejí zůstat na dolním nádvoří. V paláci na horním nádvoří chtěl mít klid. Tak to kdysi zavedla Kunhuta. Stále častěji na ni vzpomínal. Ano, zradila ho, ale jinak to byla dobrá manželka.
Myslel na ni i na jaře, když ležel s horečkami na lůžku. Věděl, že si ho Bůh už brzy povolá k sobě. A pak se s ní znovu setká. Co si řeknou? A mohou duše zemřelých spolu vůbec mluvit? Stále více ho trápilo, že nebyl u jejího lože, když umírala. Nakonec pozval na Křivoklát svou sestru.
Anežka neměla Křivoklát ráda. Tvrdila, že tady se otevírá brána do pekla, neboť na tomto hradu je kaple mnohem menší než sklepy s vínem. Byla to nadsázka, protože i v jejím klášteře byly vinné sklepy rozlehlé. Ale Anežka prostě neměla ráda místa, kde se žilo rytířským způsobem života. Být to na ní, zřídila by královský dvůr v klášteře. Proto ji král Václav na Křivoklát nikdy nezval, a když nyní obdržela jeho prosbu, aby přijela, pochopila, že jde zřejmě o něco důležitého. Aby však zdůraznila, že nejede za zábavou, odmítla putovat pod rozvinutými královskými zástavami. Oblékla se do řeholního hábitu a místo na koni jela stejně jako Kristus na oslu.
Král Václav ji přijal v hradní kapli. Byla to skvostná prostora postavená v duchu stavebního umění cisterciáckých klášterů. Strop nesla štíhlá žebra, která se v klenbě spojovala lomenými oblouky. Presbytář osvětlovala vysoká úzká okna zasklená barevnými vitrajemi. A pod nimi se nacházel oltář. Nebyl vyumělkovaný jako třeba v pražské katedrále. Na masivním podstavci stála prostá kamenná socha panny Marie. Anežka tu už dlouho nebyla, a když vstoupila, v úctě se poklonila, protože toto místo navzdory tomu, že z něj vyzařovala rytířská pýcha, nebylo prosto božího milosrdenství.
Spolu se svým bratrem se nejprve pomodlila. Když klečela pod Pannou Marií a mohla si ji lépe prohlédnout, zdálo se jí, že se tvář sochy až nápadně podobá obličeji zemřelé české královny. Na mense pod oltářem ležela kytice z květin, které mívala Kunhuta ráda. Když sem Anežka přicházela, všimla si, že zahrádka, kterou kdysi královna zřídila na nádvoří mezi věží a palácem, je výtečně udržovaná.
Z kaple zamířili do hodovní síně. Jediný hřích, jehož se Anežka občas dopouštěla, byla nemírnost v jídle, pokud bylo dobré. A kuchyně krále Václava bývala vždycky vynikající. I tentokrát byly na stole v miskách připraveny pokrmy, které měla ráda. Připili si.
„Tys byla u jejího lože, když umírala,“ začal král Václav tím, proč ji vlastně pozval. „Pověz mi o tom víc.“
Anežka přikývla a dala se do vyprávění. Snažila se prostými slovy opakovat vše, co …
