Mravenci se nedají (Ondřej Sekora)

SETKÁNÍ S NEPŘÍTELEM

Ještě než se na druhý den ukázalo sluníčko, měl už Ferda plno práce za sebou. Teď stál před skrýší, poskakoval, drhl se,střásal na sebe rosu s listí a myl se, čistil sena krku, na hlavě, celý, celý, až se jen leskl.

„A teď vyjedu se svým vynálezem!“ zasmál se, když byl hotov, sáhl za skrýši a vytáhl – sáně vyrobené z jehličí.

Když se s nimi rozjel, každý se v úžasu zastavil. Sáně! A jak jedou, jak pěkně klouzají po trávě, po jehličí, po písku! A co je to na nich? Světe, div se! Ferda veze na procházku mravenčí vajíčka! Už jejich osm. Už osm vajíček!

Nastalo pravé pozdvižení. Všechno se divilo. Někdo se v rozpacích škrabal na hlavě, někdo se i trochu bál a jedna kobylka, která si právě pochutnávala na čerstvém listí, tak se rozesmála, že jí zaskočilo v krku a dva chrobáci ji potom museli dlouho bouchat do zad, aby se neudusila.

Za saněmi běželi malí broučci a docela malí mravenečci, kteří bydlili v dírkách pod zemí. Několik jich naskákalo na sáně k vajíčkům a dali se vézt.

Ti, kteří se na sáně nedostali, zase běželi vedle a volali:“Za vozem, za vozem!“

Ferda byl rád, že je kolem veselo a našel si pro vajíčka pěkné místo na výsluní. Tam je potom každý den vozil a pěkně vyhříval.

Jednoho dne se však před ním, jakoby ze země vyrostl, objevil cizí mravenec. Docela zvláštní, jakého Ferda ještě nikdy neviděl. Tykadla měl všelijak nakroucená, jako by měl trvalou ondulaci, a stále si je přičesával. Byl celý navoněný, divně se stavěl a pitvořil a nepřestával si pošvihávat ozdobnou hůlčičkou.

„Ó-ó-ó!“ obdivoval se vznešeným hlasem saním a přitom kroutil obličejem, takže mu bylo vidět velikánské zuby. „To je vskůtku (Ferda nemohl pochopit, proč říkal vskůtku místo vskutku), to je vskůtku nádherný a zajímavý vozíček, eche-che-ché! To jste na to přisel sám?“

Ferdovi se nastrojený, naondulovaný mravenec docela nic nelíbil a hned si začal na něj dávat pozor.

„To je opravdu,“ kroutil obličejem velkopanský mravenec, „ichichichí,něco takového jsem ještě…,“ pletl stále dokola, „jak bych tak řekl…“, ale nic nedořekl a začal chtivě prohrabovat vyhřátá vajíčka. Pak náhle s jedním vyskočil a už vyrazil, aby s ním utekl.

Ale Ferda dával pozor a hup, hup! chlapíka chytil a stiskl ho tak silně,že nafintěnec zaječel bolestí, vajíčko pustil a zděšeně prchal pryč.

„Darebák!“ ozval se za Ferdou pobouřený hlas. „Podívejme se na něho! Utekl!“ Tak volala rozhořčeně baculatá, růžová žížala, které koukala jen rozdurděná hlava ze země.

„Zase už chtěl ukrást vajíčka, otrokář škaredý!“ Všecka se chvěla hněvem. „Zase si chtěl vychovat otroka! Panečku, na toho si dej pozor! Já už jsem tady hezkých věcí viděla. Já už bych mohla něco povídat!“

Ale nepověděla nic. Než se Ferda vzpamatoval, zalezla do země a zmizela.