NEPROZRAZUJTE VŠECHNO, O ČEM VÍTE
„Vedle zlomeného smrčku!“ lekl se Ferda. „To je přece tam, kde vychází Prácičkova tajná… oh, pst! Ať mě nikdo neslyší!“ a dal se do běhu. Jestliže se u zlomeného smrčku něco stalo, pak je to opravdu něco velmi vážného.
Našel starou, baculatou žížalu. Byla velmi pobouřena a tentokrát ani neutíkala pod zem. „Teď jsi tu měl být, Ferdo. Byl bys slyšel dva podařené mravence! Já je neznám, ty dva ubručené brblaly. Ale stáli tuhle docela blízko a jenom pořád hubovali na všechno, co se u vás dělá. A najednou jako by nic objevili se vedle nich dva modří brouci a hned k nim, co prý a jak prý a proč hubují. Nu, a teď ti dva brblalové teprve důkladně spustili! Jaké prý hlouposti se u nás dělají, že jsou z toho celí udýchaní a že prý, kdo to jakživ slyšel, že jste si tu vystavěli tajnou chodbu rovnou od kukel, kterou by se, kdyby to muselo být, mohly kukly zachránit. „Tuhle!“ ukazovali ti hlupáci, „tuhle vychází chodba ven. Co jsme se na tom nadřeli, co jsme se na tom nakopali, až nás tuhle a tuhle od toho bolí!“ naříkali. „A teď to máme ještě hlídat!
No, řekněte nám,“ obrátili se k těm modrým broukům, „napadlo by někomu chodit nám brát tajnou chodbou kukly?“ Ti modří brouci se začali hned smát. „Checheche, jak si tohle můžete myslit, checheche! Jen si jděte lehnout do mechu, my tu za vás chvilku postojíme!“ A sotva si ti dva brblalové, daliříci, vyskočili oba modří brouci do vzduchu a zajásali: „Sláva, už jsme myslili, že je jejich mraveniště nedobytné, a zatím se touto chodbou dostaneme bez boje až ke kuklám. Ještě dnes je přepadneme, ještě dnes jim všechny kukly sebereme!“ Pak odhodili modré krovky, aby jim nepřekážely, a hned jsem viděla, že to byli oni. Slyšíš? Byli to otrokáři! A utíkali domů.“
Nešťastní brblalové! Takový krásný vynález vymyslil Prácička. Kdyby nepřátelé vnikli do mraveniště, mohly by být kukly zachráněny tajnou chodbou. Nyní je vše ztraceno. Brblalové prozradili tajnou chodbu zrovna otrokářům! Jaké neštěstí!
Ferda ani nestačil žížale pořádně poděkovat a utíkal do mraveniště. Teď už musel říci o tajné chodbě všechno.
Kukly a vajíčka jsou v největším nebezpečí, a kdo může, musí pomoci.
„Otrokáři nám chtějí sebrat kukly?“ ptal se Nebojsa.“Počkáme na ně a budeme se bít!“
Utíkálek, který uměl dobře běhat, Skákal, Nožička a Honil zase navrhovali, aby se raději rozběhli a hned přepadli otrokářské mraveniště.
„To také nejde, mravenci,“ krotil je Ferda. „Musíme na to šikovněji. Musíme rychle tajnou chodbu obrátit jinam. Nesmí vést od zlomeného smrčku až do mraveniště ke kuklám, ale provrtáme z ní jinou chodbu, která půjde ze země zase ven. Nepřítel poběží tajnou chodbou, bude myslit, že běží do mraveniště, ale zatím místo ke kuklám vyběhne novou chodbou někde docela jinde ven, do trávy a mezi kamení. A ta nová chodba se musí udělat dříve, než sem nepřítel přitáhne.“
Jestliže mravenci dělali při závodění horňáků a dolňáků divy, dělali nyní zázraky. Všichni se dali do práce, i chůvičky. Opravdu, chůvičky necvičily své svaly nadarmo. Mnoho mravenců, i velmi silných, jim nyní nestačilo. Tak rychle a bez oddechu pracovaly.
Ale co to? Je to možné? Kdo to běhá ze všech nejrychleji? Kdo to zvedá nejtěžší kameny? Kdo bije s největší silou do země, aby vyhloubil novou chodbu? Brbola a Brbula! Aha, už se od někoho dověděli, co se chystá a teď chtějí chybu napravit. Nikdo s nimi nemluví, ale nikdo jim nic nevyčítá. Ať sami poznají, jak byli hloupí, když na všechno jen brblali.
