Kapitola 11
Odvolat prezidenta Spojených států během čtyřiadvaceti hodin se zdálo téměř nemožné. Ale čtyři hodiny po Kennedyho ultimátu Sherhabenu měli Kongres a Sokratův klub vítězství na dosah ruky.
Když Christian Klee odešel zjednání u prezidenta, bezpečnostní informační služba jeho speciálního oddělení FBI mu dodala kompletní kompjutrovou zprávu o aktivitách vůdců Kongresu a členů Sokratova klubu. Bylo zachyceno tři tisíce hovorů. Zprávy zahrnovaly přehledy a záznamy všech konaných schůzek. Důkaz byl jasný a ohromující. V nejbližších čtyřiadvaceti hodinách se Sněmovna a Senát Spojených států pokusí prezidenta odvolat.
Christian zuřil, hodil vše do diplomatky a spěchal naproti do Bílého domu. Ale než odešel, přikázal Peteru Clootovi, aby odvolal deset tisíc agentů od výkonu jejich obvyklých služebních povinností a poslal je do Washingtonu.
Tou dobou pozdě ve středu se sešli mluvčí senátu Thomas Lambertino a jeho asistentka Elizabeth Stoneová s poslancem Alfredem Jintzem, demokratickým mluvčím Sněmovny, v Lambertinově kanceláři. Sal Troyca, Jintzův hlavní asistent, byl tady, aby ho jeho pán, kterého považoval za hloupého manekýna, měl – jak často říkával – u zadku. O prohnanosti Sála Troycy nepochyboval na Kapitolu nikdo, ba ani on sám ne.
V této zákonodárné králíkárně praskající ve švech byl Sal Troyca znám jako velký smilník a obratný kuplíř. Senátorova hlavní asistentka, krásná Elizabeth Stoneová, mu padla do oka už dřív, ale musel napřed zjistit, jak moc je Lambertinovi věrná. Jenže právě teď se musel soustředit na tuhle zapeklitou věc.
Předčítal nahlas příslušné pasáže z dvacátého pátého doplňku Ústavy Spojených států; některé věty a slova vypouštěl. Četl pomalu, pečlivě, modulovaným tenorem: „Viceprezident a většina buď kmenových úředníků výkonných útvarů“ – bokem Jintzovi zašeptal – „to znamená vlády“ a pak četl hlasitěji a důrazněji – „nebo kteréhokoliv jiného útvaru, jako je Kongres, mají zákonné právo kdykoli postoupit… Senátu… a Sněmovně reprezentantů písemné prohlášení o tom, že prezident není s to plnit povinnosti a užívat pravomoci svého úřadu, a viceprezident okamžitě převezme tyto prezidentské pravomoci a povinnosti jako úřadující prezident.“
„Blbost,“ vyjekl poslanec Jintz. „Nemůže přece být tak jednoduché odvolat prezidenta.“
„Taky že ne,“ poznamenal senátor Lambertino uklidňujícím tónem. „Čtěte dál, Sale.“
Sal Troyca si trpce pomyslil, že ta nehorázná neznalost Ústavy je pro jeho šéfa typická, jakkoliv je Ústava pro všechny tak posvátná. Vzdal to. Do háje s Ústavou! Jintz jí stejně nikdy neporozumí. Bude mu to muset vysvětlit co nejjednodušeji. „Aby mohl být Kennedy odvolán, musí v podstatě viceprezidentka a kabinet podepsat prohlášení o prezidentově nezpůsobilosti. Pak se viceprezidentka stane prezidentkou. Vzápětí učiní Kennedy opačné místopřísežné prohlášení, že je O. K. Je tedy opět prezidentem. A pak musí rozhodnout Kongres. Kennedy získá odklad a během té doby může dělat, co chce.“
„Takže dojde na Dak,“ zděsil se poslanec Jintz.
„Většina členů vlády to prohlášení podepíše,“ rozvažoval Lambertino. „Musíme počkat jen na viceprezidentku, bez jejího podpisu nemůžeme postupovat. Kongres se bude muset sejít nejpozději ve čtvrtek do deseti večer, aby rozhodl dřív, než bude Dak zničen. Ke svému vítězství potřebujeme získat dvě třetiny hlasů Sněmovny a Senátu. Teď jde tedy o to, zda to Sněmovna dokáže. Za Senát ručím.“
„Jistě,“ přisvědčil poslanec Jintz. „Volali mi ze Sokratova klubu, spoléhají na každého poslance.“
Troyca uctivě podotkl: „V Ústavě se říká, že „kterýkoliv jiný útvar, jako je Kongres, má zákonné právo“. Proč všechny ty podpisy neobejít a neudělat tím útvarem Kongres? Ten by přece mohl rozhodnout ihned, bez odkladů!“
Poslanec Jintz trpělivě namítl: „To by nešlo, Sále. Nesmí to vypadat jako msta. Voliči by byli na jeho straně a my bychom na to později doplatili. Uvědom si, Kennedy je mezi lidmi populární – každý demagog má oproti zodpovědným zákonodárcům tuhle výhodu!“
„Ne…
