Kapitola 7
POSLEDNÍCH ŠEST LET pracuji jako dobrovolník ve vývařovně u Svatého Antonína v Southeast. Mám tam třikrát týdně ranní směnu od sedmi do devíti.
Toho pondělního rána jsem byl neklidný a nervózní. Ještě jsem se nevzpamatoval z případu pana Smithe, kvůli kterému jsem procestoval jižní pobřeží a dostal se až do Evropy. Asi jsem potřeboval skutečnou dovolenou, odpočinek daleko od Washingtonu.
Pozoroval jsem obvyklou frontu mužů, žen a dětí, kteří neměli peníze na jídlo. Byla dlouhá a táhla se přes celé dva bloky Dvacáté ulice. Je to tak smutné a nespravedlivé, že ve Washingtonu stále žije mnoho lidí, kteří hladovějí nebo mají jen jedno jídlo denně.
Začal jsem v té vyvařovně před lety pomáhat na popud své ženy Marie. Když jsme se seznámili, pracovala jako sociální pracovnice u Svatého Antonína. Marie tam byla nekorunovanou princeznou; každý ji miloval a ona milovala mě. Byla zavražděna, zastřelena na ulici nedaleko od této kuchyně. Byli jsme spolu čtyři roky a měli dvě malé děti. Stále mě trápí, že ten případ nebyl nikdy vyřešen. Možná to mě nutí dokončit každý případ, ať je sebehorší nebo sebesložitější.
V jídelně u Svatého Antonína se starám o to, aby se všichni mohli v klidu najíst. Měřím dva metry, vážím devadesát kilo a mám figuru jako stvořenou pro udržování pořádku. Obvykle stačí několik tichých slov a uklidňujících gest. Kromě toho se tam většina lidí přichází najíst, a ne poprat.
Kromě toho také vydávám burákové máslo a džem každému, kdo požádá o přídavek. Jimmy Moore, Američan s irskými předky, který vývařovnu řídí s láskou a patřičnou disciplínou, vždycky věřil v léčivou moc b. m. a d. Někteří pravidelní zákazníci mi už léta říkají Burákový muž.
„Dneska nevypadáte moc dobře,“ oslovila mě malá silná žena, která do jídelny chodila poslední rok nebo dva. Věděl jsem, že se jmenuje Laura, že se narodila v Detroitu a má dva odrostlé syny. Dříve pracovala jako hospodyně v domě v ulici M v Georgetownu, ale ta rodina měla pocit, že je už moc stará a propustila ji s několikatýdenním odstupným a vřelými díky.
„Zasloužíte si něco lepšího. Zasloužíte si mě,“ zasmála se potměšile Laura. „Co vy na to?“
„Jste příliš laskavá, Lauro,“ odpověděl jsem a naservíroval jí její obvyklý přídavek. „Kromě toho už jste se setkala s Christine. Víte, že už jsem zadaný.“
Laura se uchichtla a složila si ruce na prsou. Navzdory okolnostem byl její smích zvučný a zdravý. „Mladá holka potřebuje snít, to víte. Ráda vás vidím, jako vždycky.“
„Já vás taky, Lauro. Nechte si chutnat.“
„To víte, že nechám. Jen se dívejte.“
Když jsem rozdal nadšené pozdravy a obrovské porce burákového másla, zabloudily moje myšlenky k Christine. Laura měla nejspíš pravdu; asi jsem toho dne nevypadal zvlášť dobře. Nejspíš jsem už nijak slavně nevypadal několik dní.
Vzpomínal jsem na noc před dvěma týdny. Právě jsem v Bostonu uzavřel případ série vražd. Stáli jsme s Christine na verandě jejího domu v Mitchellville. Snažil jsem se začít žít jinak, ale bylo tak těžké něco změnit. Měl jsem jedno oblíbené rčení: SRDCE OVLÁDÁ HLAVU.
Cítil jsem vůni růží a netýkavek v nočním vzduchu. Cítil jsem také Gardenia Passion, oblíbený parfém, kterým ten večer voněla Christine.
Znali jsme se už rok a půl. Setkali jsme se při vyšetřování vražd, které skončilo zabitím jejího muže. Nakonec jsme se začali vídat častěji. Všechno to směřovalo k onomu momentu na verandě.
Nikdy se nestalo, že by se mi z pohledu na Christine nezatočila hlava. Měří skoro sto osmdesát centimetrů, a to se mi na ní líbí. Té noci měla na sobě přiléhavé, seprané džínsy a bílé tričko. Byla bosa a nehty měla namalované na červeno. Hnědé oči se jí krásně leskly.
Objal jsem ji a všechno na světě bylo náhle v naprostém pořádku. Zapomněl jsem na celý ten strašný případ, který jsem právě dokončil; zapomněl jsem na mimořádně brutálního vraha známého jako pan Smith.
Vzal jsem její tvář jemně do dlaní. Rád si představuji, že mě už nic nemůže vyděsit, a z velké části je to i pravda, ale řekl bych, ž…
