Kapitola 55
Kate
Je to ještě kluk.
Hodné vysoký kluk, který vypadá vyděšeně.
To je první, co mě napadne, když Dante Halleyville ohnutý v pase, aby se neuhodil do hlavy, vstoupí do malé místnosti pro obhájce, kde čekám s Tomem. Pak si pomyslím, že pro osmnáctiletého mladíka je něco úplně jiného prosadit se mezi muži na basketbalovém hřišti, než pobývat ve vězení s maximální ostrahou. A Dantovy oči prozrazují, že se bojí stejně jako jakékoliv jiné dítě, které by se zničehonic ocitlo pod zámkem na tak strašném místě.
„Mám dobrou zprávu,“ řekne Tom. „Tohle je Kate Costellová. Je to špičková advokátka z New Yorku. Vzala si volno ve velké firmě, kde pracuje, aby tě mohla obhajovat.“
Dante, který slyšel už příliš mnoho špatných zpráv, se jenom ušklíbne. „Nechceš z toho vycouvat, že ne, Tome?“
„Ani náhodou,“ ujistí ho Tom a snaží se, aby to znělo naprosto přesvědčivě. „Nemám na práci nic jiného než tvoji obhajobu a zůstanu s tebou, dokud tě odsud nedostanu. Ale ty máš teď právnický tým – maloměstského advokáta a prvotřídní obhájkyni. A Kate je z Montauku, takže je taky místní,“ řekne a uchopí Danta za ruku. „Všechno je dobré, Dante.“
Dante stiskne Tomovu ruku a obejmou se. Teprve tehdy se mi Dante velice nesměle podívá do očí.
„Díky, Kate. Vážím si toho.“
„Ráda tě poznávám, Dante,“ řeknu a už teď se cítím mnohem víc zainteresovaná v tomhle případu než v jakémkoliv jiném, který jsem dělala v posledních několika letech. Zvláštní, ale je to tak.
Nejdřív ze všeho si s Dantem promluvíme o vraždě Michaela Walkera. Dante má slzy na krajíčku, když nám vypráví o svém příteli, a je obtížné uvěřit, že by mohl mít s jeho smrtí něco společného. Během své praxe jsem se však setkala s mnoha přesvědčivými lháři, a Dantovi Halleyvillovi jde o všechno.
„Mám ještě jednu dobrou zprávu,“ řekne Tom. „Vystopoval jsem toho chlápka, co byl tu noc na basketbalovém hřišti. Je to Kubánec jménem Manny Rodriguez. Nemohli jsme spolu mluvit dlouho, ale pověděl mi, že něco viděl, něco důležitého. Vím, kde pracuje, takže nebude těžké najít ho znova.“
Když se Dantova mladá tvář trochu rozzáří, vidím všechnu tu odvahu, kterou musel sebrat, aby na tom místě přežil, a otevřu mu své srdce. Ten kluk se mi líbí, pomyslím si. A bude se líbit i porotě.
„Jak se tady držíš?“ zeptám se.
„Je to docela drsný,“ odpoví Dante pomalu, „a některý lidi to nezvládnou. Včera v noci, asi ve tři hodiny, se ozvalo zvonění a hlas z repráků: ‚Visíme v cele osm!‘ Tohle říkají, když se některej chovanec pokusí oběsit. A to se stává tak často, že dozorci nosej na opasku speciální nástroj, aby je mohli odříznout.
Já jsem naproti v bloku devět, takže jsem viděl dozorce běžet do cely a toho chlápka odřezávat. Ani nevím, jestli se tam dostali včas. Myslím, že ne.“
Ještě jsem si nepročetla materiály, ale Tom a já zůstaneme s Dantem celé odpoledne, abychom mu dělali společnost a dali mu šanci trochu se se mnou seznámit. Povím mu o případech, na kterých jsem pracovala, a proč mě to přestalo bavit. Tom zavzpomíná na pár historek ze své basketbalové kariéry – jako třeba na ten večer, kdy dal Michael Jordan koš hlavou. „Chtěl jsem požádat rozhodčího, aby přerušil hru a dal mi balón,“ vypráví Tom, „ale napadlo mě, že by mi to trenér pořádně vytmavil.“
Dante se zasměje a já si všimnu, že je jeho úsměv čistý, až to láme srdce. Ale v šest, když náš čas vyprší, se jeho tvář znovu zachmuří. Je to hrozný pocit odejít a nechat ho tam.
Když dorazíme zpátky do Montauku, je osm pryč, ale Tom mi chce ukázat kancelář. Naši kancelář. Sebere noviny ležící na prvním schodě a vede mě nahoru po příkrém, rozvrzaném schodišti. Prostory v podkroví – se šikmými stěnami, kvůli kterým je možné stát vzpřímeně jen uprostřed – ničím nepřipomínají sídlo firmy Walmark, Reid a Blundell, ale mně se docela líbí. Připomínají mi pokoj, v němž jsem bydlela na vysoké. Plný naděje a upřímný jako nový začátek.
„Jak sis určitě všimla,“ upozorní mě Tom, „každý kus nábytku v téhle místnosti je z prodejny IKEA.“
Tom lis…
