Kapitola 43
CALVINUV BYT BYL skromně zařízený starým nábytkem z lehkého světlého dřeva. Nad televizí byla police s panenkami – velkými, malými, panenkami miminek a jinými v nadýchaných šatech.
„Koupil jsem je pro svoji dceru,“ utrousil Calvin a svalil se do křesla. „Pro případ, že by mě někdy navštívila.“
„Kolik jí teď je? Šestnáct?“ zeptal se Conklin.
„Sklapněte, jo?“ osopil se na něj Conklin. „Prostě sklapněte.“
„Dávejte si pozor na pusu,“ varoval ho Conklin a zmizel v ložnici. Já se posadila na gauč a otevřela notebook.
Zahnala jsem pomyšlení na mladou dívku, teď už dospívající, která měla tu hroznou smůlu, že měla za otce takového šmejda, a zeptala se Calvina, jestli někdy viděl Madison Tylerovou.
„Viděl jsem ji včera večer ve zprávách. Je moc roztomilá. Dalo by se říct k nakousnutí. Ale neznám ji.“
„Tak dobře,“ řekla jsem a zaskřípala zuby, jak mnou projela ostré bodnutí strachu o Madison. „Kde jste byl včera ráno v devět hodin?“
„Díval jsem se na televizi. Snažím se udržet si přehled o nejnovějších kreslenejch pohádkách, abych si mohl povídat s děvčátky na jejich úrovni, jestli mi rozumíte.“
Jsem o hlavu větší než Calvin a také v lepší formě. Myslí se mi honily násilné představy, stejné jako když jsem zatýkala Alfreda Brinkleyho. Byla jsem v příliš velkém stresu…
„Může vám někdo potvrdit, že jste byl doma?“
„Jasně. Zeptejte se pana Šťastného,“ odpověděl Pat Calvin a sáhl si do rozkroku přes kalhoty pyžama. „Poví vám všechno, co budete chtít vědět.“
Vypěnila jsem. Popadla jsem ho za límec a utáhla mu flanel pevně kolem krku. Ruce mu vystřelily do vzduchu, jak jsem ho zvedla z křesla a přirazila ke zdi.
Panenky se rozlétly.
Conklin vyšel z ložnice právě ve chvíli, kdy jsem se chystala udeřit Calvinem podruhé. Můj parťák předstíral, že nevidí zuřivost v mé tváři, a opřel se nonšalantně o rám dveří.
Poplašilo mě, jak málo stačí, abych ztratila nervy. Rozhodně jsem nemohla potřebovat stížnost na policejní brutalitu. Pustila jsem Calvinovo pyžamo.
„Máte pěknou sbírku fotek, pane Calvine,“ prohodil Conklin konverzačním tónem. „Obrázky dětí hrajících si v parku Alta Plaza.“
Vrhla jsem pohled na Conklina. Madison a Paolu unesli z ulice právě před tímhle parkem.
„Viděl jste můj foťák?“ řekl Calvin vzdorovitě. „Má sedm megapixelů a dvanáctinásobný zoom. Dělal jsem ty fotky ze vzdálenosti jednoho bloku. Znám pravidla. A žádný jsem neporušil.“
„Seržantko,“ obrátil se ke mně Conklin, „na jedné z těch fotografií je malá holčička, která by mohla být Madison Tylerová.“
Zavolala jsem Jacobimu a pověděla mu, že má Patrick Calvin fotografie, na které bychom se měli pořádně podívat.
„Potřebujeme tady dva strážníky, aby Calvina pohlídali, než seženeme zatykač,“ řekla jsem.
„Není problém, Boxerová. Pošlu k vám auto. Zajistím, aby Chi sehnal zatykač a Calvina předvedl.“
„My to zvládneme, Jacobi,“ ujistila jsem ho.
„Možná jo,“ opáčil Jacobi, „ale ochranka z terminálu Transbay nahlásila holčičku, jejíž popis odpovídá Madison Tylerové.“
„Viděli ji?“
„Ještě tam je.“
