Kapitola 11
BARÁK, JAK ŘÍKÁME Budově spravedlnosti, je šedá kostka, která zabírá celý blok na Bryant Street. Jejích deset umazaných a ponurých podlaží skrývá vyšší soud, úřad okresního prokurátora, jižní divizi sanfranciské policie a cely předběžného zadržení v nejvyšším patře.
Kancelář soudního lékaře se nachází v přilehlé budově, ale dá se tam dostat zadním východem v přízemí Baráku. Otevřela jsem dveře ze skla a oceli na konci chodby, vyšla ven a dala se zastřešenou chodbou, která vedla do patologie.
Otevřela jsem dveře pitevny a okamžitě mě obklopil mrazivý vzduch. Chovala jsem se, jako by mi to tam patřilo, což byl důsledek mého přátelství s Claire, hlavní patoložkou.
Nebyla to samozřejmě Claire, kdo stál na žebříku nad pitevním stolem a pořizoval fotografie mrtvé ženy. Byl to její zástupce, běloch kolem čtyřicítky, asi sto pětasedmdesát centimetrů vysoký, s prošedivělými vlasy a brýlemi s černými rámečky, kdo zaujal její místo.
„Zdravím, doktore G,“ řekla jsem, když jsem vtrhla do sálu.
„Dávejte pozor, kam šlapete, poručíku.“
Doktor Humphrey Germaniuk řídil patologii teprve asi šest hodin a stěny už lemovaly úhledně srovnané hromádky jeho papírů. Špičkou boty jsem narovnala hromádku, do které jsem nedopatřením strčila.
Znala jsem Germaniuka jako perfekcionistu, pohotového vtipálka a skvělého znalce na svědecké lavici. Měl stejnou kvalifikaci jako Claire a někteří lidé říkali, že kdyby Claire někdy odešla, byl by horkým kandidátem na její místo.
„Jak to jde s Andreou Canellovou?“ zeptala jsem se a přistoupila k tělu na stole. „Pacientka“ doktora G byla nahá, ležela na zádech a mezi ňadry měla otvor po kulce.
Naklonila jsem se, abych se podívala zblízka, a doktor Germaniuk se postavil mezi mě a tělo oběti.
„Dál vás nepustím, poručíku. Tohle je bezpolicejní zóna,“ zažertoval, ale já poznala, že to myslí vážně. „Už jsem tu měl podezření z týrání dítěte, dopravní nehodu a ženu, které manžel rozrazil lebku žehličkou.
Oběti z trajektu mi zaberou celý den a já právě začal. Jestli máte nějaké otázky, ptejte se. Jinak mi nechte na stole číslo na svůj mobil. Zavolám vám, až skončím.“
Pak se ke mně obrátil zády a začal přeměřovat ránu Andrey Canellové.
Ustoupila jsem a v hlavě mi to bušilo potlačovaným hněvem. Nesměla jsem si doktora G znepřátelit a navíc byl v právu. V Claiřině nepřítomnosti pracovala už tak přetížená patologie v nouzovém režimu. Germaniuk mě sotva znal a musel chránit své oddělení, svou práci, práva obětí a celkovou bezúhonnost vyšetřování.
A sám musel provést pitvu všech mrtvých z trajektu.
Kdyby na té několikanásobné vraždě pracoval ještě jeden patolog, mohl by je dobrý obhájce obrátit proti sobě a hledat nesrovnalosti, které by zpochybnily jejich výpovědi.
Za předpokladu, že najdeme toho psychopata, který ty lidi zabil.
A také za předpokladu, že ho dostaneme až před soud.
Byly skoro čtyři odpoledne. Jestli byla Andrea Canellová první obětí z trajektu, kterou měl Germaniuk na stole, nečeká ho jen celodenní, ale i celonoční práce.
Ale já měla vlastní problémy. Čtyři lidé byli mrtví.
Jak ubíhal čas, zvyšovaly se šance střelce na útěk.
„Doktore G.“
Otočil se od své práce a zamračil se.
„Omlouvám se, jestli na vás moc tlačím, ale ten chlap zabil čtyři lidi a my nevíme, kdo to je ani kde ho hledat.“
„Nechtěla jste říct tři?“ zeptal se Germaniuk. „Mám tady jenom tři těla.“
„Tony Canello, syn téhle ženy, umřel před půl hodinou v Sanfranciské všeobecné,“ řekla jsem mu. „Bylo mu devět. Takže jsou to čtyři mrtví a Claire Washburnová dýchá kanylou zasunutou do plíce.“
Vlna sympatie smetla podráždění z obličeje doktora Germaniuka. Napjatý tón zmizel z jeho hlasu, když řekl: „Povězte mi, jak vám můžu pomoct.“
