Kapitola 50
„CO TADY DĚLÁŠ?“ zvolala jsem překvapeně.
Jeho návštěva mě potěšila, ale zároveň znervóznila. Vlasy jsem měla stažené dozadu, na sobě staré univerzitní tričko z Berkeley, ve kterém jsem občas spala, a transfúze mě dost vyčerpala. Doma jsem měla nepořádek.
„Můžu nahoru?“ řekl Raleigh.
„Jsi tu pracovně nebo soukromě?“ zeptala jsem se. „Doufám, že nemusíme zpátky do Napy?“
„Dneska večer žádná práce,“ uslyšela jsem jeho smích. „Zastavil jsem se jen tak.“
Moc jsem to nechápala, ale stiskla jsem tlačítko, abych mu otevřela dveře do domu. Doběhla jsem do kuchyně, ztlumila oheň pod špagetami, sebrala z gauče rozházené časopisy a hodila na ně polštáře, které se válely po zemi.
Stačila jsem si nanést trochu lesku na rty a rozpustit vlasy, když zazvonil zvonek u dveří do bytu.
Raleigh měl na sobě košili s rozhalenkou a zelené pytlovité kalhoty. V ruce držel láhev vína. Milé. Věnoval mi omluvný úsměv. „Doufám, že nevadí, že jsem sem takhle vtrhl.“
„Ne, jen pojď dál,“ řekla jsem. „Co tě ke mně přivádí?“
Zasmál se. „Jel jsem tak kolem.“
„Aha, tak tys jel kolem. Bydlíš na druhé straně zátoky.“
Pokrčil rameny a vzdal se své výmluvy bez boje. „Jenom jsem se chtěl ujistit, že jsi v pořádku. Na stanici ses mi moc nelíbila.“
„To je od tebe hezké, Raleighu,“ řekla jsem a pohlédla mu do očí.
„Takže? Jak jsi na tom?“
„Jde to. Jenom toho na mě bylo trochu moc. Roth a ta záležitost s FBI. Teď už je mi dobře. Opravdu.“
„To jsem rád,“ usmál se. „Něco tady krásně voní.“
„Zrovna si vařím něco k večeři.“ Odmlčela jsem se a přemýšlela, co říct. „Už jsi jedl?“
Zavrtěl hlavou. „Ještě ne. Ale nebudu rušit.“
„Tak proto jsi přinesl to víno?“
Zamrkal na mě. „Kdybys nebyla doma, sedl bych si s ním na roh Druhé a Brannanovy jako obvykle.“
Usmála jsem se a ustoupila, abych ho pustila dovnitř.
Raleigh se rozhlédl po mém bytě, uznale pokývl nad nějakou keramikou, baseballovou bundou od Willieho Mayse a terasou s výhledem na zátoku. Podal mi láhev.
„V kuchyni na stole je jedna otevřená,“ řekla jsem. „Nalij si skleničku a já zkontroluju jídlo.“
Cestou do kuchyně jsem si připomínala, že jsem se zrovna vrátila z nemocnice, kde mi léčí vážnou nemoc, a kromě toho on je můj parťák. Prostřela jsem ještě pro jednoho.
„Obři, číslo dvacet čtyři?“ zavolal na me. „Tahle bunda je opravdu pravá?“
„Nosil ji Willie Mays. Dal mi ji táta k desátým narozeninám. Chtěl kluka. Celou tu dobu ji schovával.“
Vstoupil do kuchyně a posadil se ke stolu. Zatímco jsem míchala špagety, nalil si skleničku vína. „To pro sebe vždycky takhle vyváříš?“
„Spíš ze zvyku,“ odpověděla jsem. „Máma chodila z práce pozdě, nikdy se nedostala domů před šestou. Moje sestra je o šest let mladší, takže vaření večeře zbylo na mě.“
„Kde byl tvůj táta?“
„Odešel od nás,“ pokrčila jsem rameny. Míchala jsem dohromady trochu hořčice, oleje ze semínek hroznového vína, bylinkového octa a citronové šťávy jako zálivku na salát. „Když mi bylo třináct.“
„Takže vás matka vychovávala sama?“
„Dalo by se to tak říct. Ale někdy mám pocit, že se žádná výchova vlastně ani nekonala.“
„Dokud ses nevdala.“
„Jo, ale to jsem spíš vychovávala já jeho.“ Usmála jsem se. „Jsi nějak zvědavý, Raleighu.“
„To policajti bývají. Tos nevěděla?“
„Jo. Opravdoví policajti.“
Raleigh předstíral, že se urazil. „Nechceš s něčím pomoct?“ nabídl.
„Můžeš strouhat,“ ušklíbla jsem se. Přistrčila jsem k němu kus parmezánu a struhadlo.
Seděli jsme a čekali, až se uvaří špagety. Do kuchyně přiťapkala Marta a dovolila Raleighovi, aby ji pohladil
„Opravdu jsi dneska odpoledne nebyla ve své kůži,“ řekl s rukou na Martině hlavě. „Jindy snášíš Rothovy podrazy bez mrknutí oka. Zdálo se mi, že s tebou není něco v pořádku.“
„Jsem v pořádku,“ zalhala jsem. „Ale díky, že sis dělal starost.“
Opřela jsem se o stůl a zahleděla se na něj. Byl můj parťák, ale navíc byl i člověk, o kterém jsem si myslela, že mu mohu důvěřovat. Trvalo mi dlouho, než jsem se znovu naučila věřit někomu, o kom se mluví v mužském rodě.
Byt…
