Kapitola 44
NA ŠVÝCARA SI GERD PROPP OSVOJIL spoustu amerických návyků a choutek. Jednou z nich byla jeho vášeň pro lov lososů. Ve svém pokoji v hotelu Governor v Portlandu si Gerd rozložil na dvojité posteli novou rybářskou vestu Ex Officio, kterou si právě koupil, spolu s několika návnadami a hákem.
Jeho práci ekonoma u OECD, Organizaci pro ekonomickou spolupráci a rozvoj v Ženevě by mohl leckdo považovat za otravnou a únavnou, ale její výhodou bylo, že ho několikrát do roka přivedla do Států, kde se mohl setkat s muži, s nimiž sdílel vášeň pro rybolov.
A přesně to měl Gerd v plánu na příští den, místo toho, aby dokončoval svůj projev na setkání G-8 v San Francisku, které se mělo konat v následujícím týdnu.
Oblékl si novou vesty a stoupl si před zrcadlo. Opravdu vypadám jako profík! Když si rovnal klobouk a vypínal hruď ve vestě, cítil se Gerd tak chlapsky jako představitel hlavní role v hollywoodském filmu.
Ozvalo se zaklepání na dveře. Poslíček, pomyslel si, protože se na recepci zmínil, že by potřeboval vyžehlit oblek.
Když otevřel dveře, spatřil ke svému překvapení mladou ženu, která na sobě neměla uniformu hotelové obsluhy, ale černou flísovou bundu s kapuci, jež jí zakrývala část obličeje.
„Herr Propp?“ zeptala se mladá žena.
„Ano?“ Gerd si narovnal brýle na nose. „O co jde?“
Dřív než mohl pronést další slovo, spatřil Gerd, jak proti němu vystřelila ruka. Popadla ho za hrdlo a vyrazila mu dech. Pak byl tvrdě sražen na zem.
Gerd potřásl hlavou. Brýle byly pryč. Cítil, jak mu z nosu teče krev. „Proboha, co to má znamenat?“
Do pokoje vstoupil mladý muž a zavřel za sebou dveře. Náhle se v jeho ruce objevil nějaký tmavý kovový předmět. Gerd strnul. Neviděl moc dobře, ale tady se nemohl splést. Vetřelec držel v ruce pistoli.
„Jste Gerhard Propp?“ zeptal se mladý muž. „Hlavní ekonom OECD v Ženevě? Nesnažte se to popírat.“
„Ano,“ zamumlal Gerd. „Ale jakým právem jste mi vtrhli do pokoje a –“
„Jsme tu jménem sta tisíce dětí, které každoročně zemřou v Etiopii,“ přerušil ho muž, „na nemoci, kterým by se dalo snadno předejít, kdyby splátky jejich národního dluhu nepřekračovaly šestkrát náklady na zdravotní péči v jejich zemi.“
„Co-cože?“ zakoktal Gerd.
„Jménem lidí umírajících na AIDS v Tanzánii,“ pokračoval muž, „které jejich vláda nechá hnít, protože má příliš mnoho práce se splácením dluhů, do kterých ji uvrhli vyžraní parchanti, jako jste vy.“
„Já jsem jenom ekonom,“ namítl Gerd. Co si ten chlap myslí, že dělá?
„Jste Gerhard Propp. Hlavní ekonom OECD, jehož úkolem je zvýšit tempo, jímž rozvinuté země světa vyvlastňují zdroje zemí chudých, aby se mohly stát odpadkovými koši těch bohatých.“ Vzal z postele polštář. „Jste architekt MAI.“
„Chápete to úplně špatně,“ vypravil ze sebe vyděšený Gerd. „Ty dohody mají přivést rozvojové země do moderního světa. Vytvářejí pracovní příležitosti a exportní trhy pro národy, které nikdy nedoufaly, že by jednou mohly ostatním konkurovat.“
„Ne, ty to chápeš špatně!“ zařval mladík. Sáhl po ovladači a zapnul televizi. „Přinášejí jim chudobu a drancování. A tyhle televizní sračky.“
Na CNN právě šlo mezinárodní ekonomické zpravodajství a vytvářelo celé situaci velmi případnou kulisu. Gerd sledoval vytřeštěnýma očima, jak si vetřelec kleká vedle něj, a zároveň poslouchal, jak komentátor oznamuje další pokles kurzu brazilského reálu.
„Co chcete dělat?“ vyhrkl Gerd.
„To, co by vám chtěly udělat tisíce těhotných matek s AIDS, Herr Doktor.“
„Prosím,“ vzlykl Gerd. „Prosím… děláte vážnou chybu.“
Vetřelec se usmál a pohlédl na rybářskou výbavu na posteli. „Ale, vidím, že rád rybaříte. Tohle se mi zrovna hodí.“
