Kapitola 60
PO ZBYTEK DNE MI PRÁCE vůbec nešla od ruky. Asi na hodinu jsem se setkala s Tracchiem a poslala Jacobiho a Cappyho, aby prošli bary v Berkeley s Hardawayovou fotografií. Každou chvíli jsem v myšlenkách zabloudila k dnešnímu večeru a srdce se mi rozbušilo. Ale jak řekl Molinari, jíst musíme.
Když jsem se pak později doma sprchovala a vdechovala vůni levandule, usadil se mi na tváři provinilý úsměv: Šlechtím se tady jako puberťačka před prvním rande.
Pobíhala jsem po bytu a trochu uklízela; srovnala jsem knihy na polici, zkontrolovala kuře v troubě, nakrmila Martu a prostřela stůl s výhledem na záliv. Pak jsem si uvědomila, že se mi ještě neozvala Jill. To bylo divné. Zabalená do ručníku a s mokrými vlasy jsem jí zavolala. „Začínám si o tebe dělat starosti. Ozvi se mi. Potřebuji vědět, jak na tom jsi.“
Právě jsem se chystala zavolat Claire, abych se jí zeptala, jestli neví, co je s Jill, když zazvonil zvonek.
U dveří do bytu!
Sakra, je teprve 7.45.
Molinari přišel dřív.
Omotala jsem si ještě jeden ručník kolem hlavy, chvatně jsem ztlumila světla a vyndala další skleničku na víno. Konečně jsem doběhla ke dveřím. „Kdo je?“
„Zásahová jednotka Úřadu pro národní bezpečnost,“ zavolal Molinari.
„No jo, ale ještě je brzy, zásahová jednotko. Neřekl vám někdo, že se sluší zazvonit dole u domovních dveří?“
„Tyhle věci my většinou obcházíme.“
„Poslechni, pustím tě dovnitř, ale nesmíš se dívat.“ Nemohla jsem uvěřit, že tam stojím jen v ručníku. „Už otevírám dveře.“
„Mám zavřené oči.“
„To bych ti radila.“ Marta se přišla podívat, co se to děje. „Mám tady psa, který by za mě položil život.“
Odemkla jsem a pomalu otevřela dveře.
Molinari tam stál se sakem přehozeným přes jedno rameno. V ruce držel kytici narcisů. Oči měl otevřené dokořán.
„Slíbil jsi mi…“ Ustoupila jsem o krok a začervenala se.
„Nemusíš se stydět,“ usmál se Molinari. „Vypadáš skvěle.“
„Tohle je Marta,“ představila jsem svou kamarádku. „Chovej se slušně, Marto, nebo tě Joe nechá zavřít do psí boudy v Guantánamu. Už jsem ho viděla při práci.“
„Ahoj Marto.“ Molinari se dřepl a drbal ji na hlavě mezi ušima, dokud nezavřela oči. „Ty vypadáš taky skvěle.“
Pak Molinari vstal a já si přitáhla ručník blíž k tělu. Poťouchle se usmál.
„Myslíš, že by Martu naštvalo, kdybych řekl, že bych hrozně rád viděl, co je pod tím ručníkem?“
Zatřásla jsem hlavou a ručník zakrývající mi vlasy spadl na zem. „Tak co?“
„Takhle jsem to přesně nemyslel,“ poznamenal Molinari.
„Zatímco si vy dva budete povídat,“ řekla jsem, „já se obléknu. V lednici je víno, na lince vodka a skotská. Kdybys neměl co na práci, mohl bys podlít kuře v troubě.“
„Lindsay,“ řekl Molinari. Zarazila jsem se. „Ano…?“
Udělal krok směrem ke mně. Srdce mi vyskočilo až do krku.
Položil mi ruce na ramena. Roztřásla jsem se. Sklonil se ke mně. „Jak dlouho se ten pták bude ještě péct?“
„Čtyřicet minut.“ Všechny chloupky na pažích mi stály v pozoru. „Asi.“
„Nic moc,“ usmál se Molinari. „Ale bude to muset stačit.“
A pak mě políbil. Jeho rty byly pevné a jakmile se dotkly mých, projela mnou vlna horka. Opětovala jsem jeho polibky. Pohladil mě po zádech a pevně mě k sobě přitiskl. Jeho doteky se mi líbily. Líbil se mi celý.
Na zem spadl druhý ručník.
„Musím tě varovat,“ řekla jsem. „Marta řádí jako ďábel, když se mnou někdo má nekalé úmysly.“
Ohlédl se po Martě. Ležela na podlaze stočená do klubíčka. „Tak to vypadá, že já nekalé úmysly nemám.“
