4
Cukuru se s tím klukem seznámil ve školním bazénu.
I on si tam přicházel den co den časně zrána osaměle zaplavat. A tak se docela přirozeně začali znát od vidění a vždycky spolu prohodili pár slov. Dokonce si, poté co doplavali a převlékli se v šatně, sem tam společně dali v kavárně jednoduchou snídani. Ten kluk byl o dva ročníky pod Cukuruem a studoval na katedře fyziky. Přestože tahle katedra spadala pod stejnou technickou univerzitu jako katedra pozemních staveb, jejich studenti představovali bezmála dva různé lidské druhy.
„A cože to tam u vás na pozemních stavbách vlastně děláš?“ zeptal se Cukurua jeho nový známý z techniky.
„Dělám stanice.“
„Stanice?“
„Myslím železniční, víš? Rozhodně ne třeba poštovní, nebo orbitální.“
„A proč proboha zrovna železniční stanice?“
„Protože je jich přece na světě zapotřebí,“ řekl Cukuru, jako by to byla ta nejpřirozenější věc pod sluncem.
„Ty se nezdáš, poslechni,“ řekl jeho známý s opravdu uznalým výrazem. „Víš, mě do téhle chvíle nenapadlo o potřebnosti železničních nádraží nijak zvlášť uvažovat.“
„Vlakem přece jezdíš i ty, ne? Bez nádraží bys do něj neměl kde nastoupit.“
„Jezdím, to je fakt, a bez nádraží bych vážně neměl kde nastoupit. V životě by mě ale nenapadlo, že je na světě někdo až natolik zapálený do stavění železničních stanic.“
„Někdo se prostě věnuje skládání smyčcových kvartetů, někdo zas pěstování salátu a rajčat. A pár lidí se musí věnovat i stavění nádraží,“ odtušil Cukuru. „V mém případě navíc nejde ani tvrdit, že bych byl pro stavbu vlakových stanic kdovíjak zapálený. Čistě jen soustřeďuju zájem na úzce vymezený cíl.“
„Doufám, že to teď ode mě nevyzní moc nezdvořile, ale mám dojem, že pokud si člověk dokáže v životě pro své zájmy najít i jenom jeden úzce vymezený cíl, dosáhl vynikajícího úspěchu.“ Cukurua napadlo, jestli se mu ten člověk takhle náhodou nevysmívá, a zpříma se svému mladšímu spolužákovi zadíval do jeho pohledného obličeje. Spolužák to ale podle všeho myslel opravdu vážně. Jeho výraz byl totiž naprosto upřímný.
„Tobě se prostě, Cukuru, líbí něco vytvářet. Přesně jak to napovídá i tvé jméno. Cukuru – tvořitel…“
„Odjakživa mě bavilo tvořit věci, které jsou pak vidět,“ připustil Cukuru Tazaki.
„Takový já vážně nejsem. Mně kdoví proč žádné tvoření nikdy nešlo. Už od základní školy jsem na tyhle věci úplně levý. Nesvedl jsem ani slepit plastikový model. Rád v duchu promýšlím nejrůznější abstraktní záležitosti a přemýšlení se mi jaktěživ neomrzí, ale reálně něco vytvořit vlastníma rukama je nad mé síly. Pravda, rád vařím, jenomže jídlo, to začne ztrácet podobu prakticky hned v momentě, kdy ho člověk udělá. Trapné, co? Vydám se studovat na techniku, když ani pomalu neumím zatlouct hřebík.“
„A na co se tu vlastně chceš specializovat?“
Jeho známý se na okamžik hluboce zamyslel. „Já ti ani nevím. Na rozdíl od tebe, Cukuru, nemám žádnou konkrétní představu o tom, co bych chtěl vlastně dělat. V každém případě bych si tu pokud možno chtěl důkladně popřemýšlet. Prostě jen naplno, svobodně myslet a myslet. Jen to a nic víc. Jenže když se tak na to dívám, je tohle myšlení naplno stejný cíl jako chtít vytvářet vzduchoprázdno.“
„I lidí, co vytvářejí vzduchoprázdno, bude jistě na světě pár potřeba.“
Když Cukuru vypustil z úst tohle, jeho známý se vesele zasmál. „Jenomže vzduchoprázdno není totéž, co třeba rajčata nebo salát. U těch až tolik nevadí, když je ostošest produkuje kdekdo.“
„S myšlením se to má podobně, jako když člověku rostou vousy. Obojí přichází až v dospělosti. Takhle to myslím někdo řekl,“ poznamenal Cukuru. „I když už si nevzpomínám, kdo vlastně.“
„To byl Voltaire,“ ujistil ho jeho mladší spolužák. A přejel si bradu dlaní a rozesmál se. Vypadal při tom šťastně a nevinně. „Ale je možné, že se tak úplně netrefil. Mně sice vousy ještě skoro nerostou, ale přemýšlím moc rád už odmalička.“
Tvářičku měl doopravdy úplně hladkou, po vousech nikde ani stopy. Obočí měl úzká a hustá a uši tvarované tak čistě, jako by to byly nějaké krás…
