Kapitola IV
Dan-tete
JEDNA
Zatímco se čas příchodu dítěte blížil, Susannah Deanová se rozhlížela a znovu počítala své nepřátele, jak ji Roland naučil. Nikdy nesmíš tasit, říkával, dokud nevíš, kolik jich je proti tobě nebo dokud se nepřesvědčíš, že to nemůžeš zjistit, nebo dokud se nerozhodneš, že přišel tvůj čas umřít. Kéž by se nemusela zároveň potýkat s tou strašnou přilbou na hlavě, která jí pronikala do myšlenek, ale ať už byl účel přístroje jakýkoli, zdálo se, že ho nijak neznepokojuje snaha Susannah spočítat všechny, kdo očekávali Miina chlapíčka. A to bylo dobře.
Byl tam Sayre, ten velel. Ničemný muž, uprostřed čela mu pulsovala červená skvrna. Pak tam byl Scowther, doktor skloněný mezi Miinýma nohama, připravený celebrovat porodu. Sayre doktora srovnal, když Scowther projevil trochu moc zpupnosti, ale nejspíš mu tím výkonnost nijak neomezil. Kromě Sayrea tam bylo pět dalších ničemných mužů, ale Susannah zaslechla jenom dvě jména. Ten s buldočími sanicemi a mohutným, vyklenutým břichem byl Haber. Vedle Habera stál ptačí tvor s hlavou porostlou hnědým peřím a zlýma, pichlavými očima dravce. Zdálo se, že tento tvor se jmenuje Jey nebo snad Gee. To znamenalo sedm, všichni ozbrojeni čímsi, co vypadalo jako automatické pistole, a ty měli v dokařských smyčkách. Scowtherovi nedbale visela vzadu zpod bílého pláště pokaždé, když se shýbl. Susannah už si poznamenala, že ten bude její.
Kromě toho se tam nacházely tři bledé, pozorné, humanoidní bytosti, které stály za Miou. Byly obklopeny tmavě modrou aurou, takže to byli upíři, tím si byla Susannah docela jistá. Nejspíš třetího typu, jak říkal Callahan. (Père se o nich kdysi zmiňoval jako o průzkumných žralocích). To už bylo deset. Dva upíři měli kuše, třetí jakýsi elektrický meč, v této chvíli ztlumený na malý plamen. Kdyby se jí podařilo sebrat Scowtherovi pistoli (až mu ji sebereš, zlato, opravila se – četla Moc pozitivního myšlení a stále věřila každému slovu, které reverend Peale napsal), obrátí ji nejprve proti muži s tím elektrickým mečem. Jenom bůh ví, jakou škodu by taková zbraň mohla napáchat, ale Susannah Deanová to nemínila zjišťovat.
Byla zde také ošetřovatelka s hlavou veliké hnědé krysy. Pulsující červené oko uprostřed čela přivedlo Susannah na myšlenku, že většina ostatních ničemných folken nejspíš nosí lidské masky, aby neplašili kořist, když se plíží ulicemi New Yorku. Pod nimi možná vůbec nevypadají jako krysy, ale byla si docela jistá, že nikdo z nich se nepodobá Robertu Gouletovi. Ošetřovatelka s krysí hlavou jako jediná z přítomných neměla zbraň, aspoň Susannah žádnou neviděla.
Celkem jedenáct nepřátel. Jedenáct v této rozlehlé a téměř pusté nemocnici, která se docela určitě nenacházela v podzemí Manhattanu. A pokud je měla vyřídit, bude to muset zvládnout ve chvíli, kdy se budou obírat Miiným děckem – jejím převzácným chlapíčkem.
„Už přichází, doktore!“ vykřikla nervózně ošetřovatelka, celá u vytržení.
A přicházel. Susannah přestala počítat, protože ji zaplavila dosud nejhorší bolest. Zaplavila je obě. Pohřbila je. Společně zakřičely. Scowther přikazoval Mie, aby zatlačila, aby zatlačila, TEĎ!
Susannah zavřela oči a také se do toho opřela, protože to bylo i její dítě… nebo bývalo. Když cítila, jak z ní bolest odtéká jako voda ve víru černé výlevky, zažila nejhlubší žal, jaký kdy poznala. Protože dítě proudilo do Mii. Posledních několik řádků živoucí zprávy, které muselo tělo Susannah odvysílat. Blížil se konec. Ať už mělo přijít cokoli, toto byl konec a Susannah Deanová vykřikla bolestí a lítostí zároveň. Její výkřik zazněl jako zpěv.
A potom, než začala ta hrůza – něco tak hrůzného, že dokud nedojde na mýtinu, bude si každou podrobnost pamatovat, jako by byla zalita oslnivým světlem –, ucítila, že jí zápěstí sevřela drobná horká ruka. Susannah otočila hlavu, současně s ní převalila obtížnou helmu. Slyšela se, jak lapá po dechu. Její oči se setkaly s Miiným pohledem. Mia rozevřela rty a pronesla jediné slovo. Susannah ho nemohla přes…
