6
Když se Susan vrátila z chléva, kde poklízela dobytek, šla přímo do jarmárky pro osvěžující šťávu, jak měla ve zvyku. Neviděla, že v rohu u krbu stojí teta a sleduje ji, a když Kordélie promluvila, Susan se hrozně lekla. Nepolekal ji jen ten nečekaný hlas, ale také jeho chlad.
„Znáš ho?“
Džbán sklouzl Susan v prstech, rychle ho podložila rukou. Pomerančová šťáva byla příliš vzácná, než aby ji rozlévala, zvlášť v tak pozdním ročním období. Otočila se a uviděla, že vedle bedny na dřevo stojí teta. Kordélie si pověsila sombrero na hřebík u dveří, ale stále měla na sobě serape a zablácené boty. Její cuchillo leželo nahoře na naskládaném dříví, z ostří jí stále visel kus řepné natě. Mluvila chladně, ale oči jí hořely podezřením.
Susanin mozek a všechny smysly se prudce zjasnily. Jestli řekneš ne, jsi ztracena, pomyslela si. Jestli se jenom zeptáš, kdo, můžeš být ztracena. Musíš říct –
„Znám je oba,“ odpověděla ledabyle. „Potkala jsem je na té slavnosti. Ty taky. Vyděsila jsi mě, teto.“
„Proč tě tak zdravil?“
„Jak to mám vědět? Možná se mu prostě chtělo.“
Teta vyrazila k ní, uklouzla v zablácených botách, ale znovu získala rovnováhu a popadla Susan za paže. Oči jí teď přímo plály. „Nebuď na mě drzá, holka! Nebuď nafoukaná, krasotinko jedna, nebo tě –“
Susan se odtrhla tak prudce, že Kordélie zavrávorala a možná by upadla, kdyby nebyl nablízku stůl, kterého se chytila. Blátivé stopy vyvstávaly na čisté kuchyňské podlaze jako výčitka. „Ještě jednou mi tak řekni a já tě – já tě udeřím!“ vykřikla Susan. „To tedy udělám!“
Kordélie vycenila zuby v suchém, zuřivém úsměvu. „Ty bys udeřila jedinou pokrevní příbuznou svého otce? Byla bys tak zlá?“
„Proč ne? Ty mě nebiješ, teto?“
Žár v tetiných očích trochu potuchl a úsměv zmizel. „Susan! Skoro nikdy! Nejvýš pětkrát od časů, kdy jsi byla batole, které popadne do ručiček všechno, nač dosáhne, dokonce i hrnec s vroucí vodou na –“
„Teď mě fackuješ hlavně jazykem,“ řekla Susan. „Snášela jsem to – já hloupá – ale to už přestalo. Už nebudu. Jestli jsem dost stará na to, abys mě poslala do mužské postele pro peníze, jsem dost stará, abys dodržovala pravidla slušnosti, když se mnou mluvíš.“
Kordélie otevřela ústa, aby se bránila – dívčin výbuch ji polekal, stejně jako výčitky – a pak si uvědomila, jak chytře ji děvče odvádí od tématu chlapců. Toho chlapce.
„Znáš ho jenom z té slavnosti, Susan? Myslím Dearborna.“ Jak dobře víš, řekla bych.
„Vídám ho v městečku,“ opáčila Susan. Klidně se dívala tetě do očí, i když ji to stálo jisté úsilí. Po polopravdách následují lži, jako tma následuje po šeru. „Vídám je v městečku všechny tři. Jsi spokojená?“
Ne, viděla Susan s rostoucím zoufalstvím, nebyla spokojená.
„Přísaháš mi, Susan – na jméno svého otce –, že se s tím mladým Dearbornem nescházíš?“
Všechny ty vyjížďky pozdě odpoledne, pomyslela si Susan. Všechny ty výmluvy. Všechny ty starosti, aby nás nikdo neviděl. A to všechno se zhroutí kvůli jednomu bezstarostnému mávnutí za jednoho deštivého rána. Tak málo stačilo, aby bylo všechno ohroženo. Mysleli jsme si, že to může být jinak? Byli jsme tak bláhoví?
Ano – i ne. Pravdou bylo, že byli šílení. A šílení zůstali.
Susan si stále pamatovala, jak se její otec podíval při těch několika příležitostech, kdy ji nachytal při drobné lži. Díval se trochu překvapeně a zklamaně. Budil v ní pocit, že ty její lži, byť neškodné a krotké, ho bolely jako škrábance od trní.
„Nebudu na nic přísahat,“ zavrčela. „Nemáš žádné právo to po mně žádat.“
„Přísahej!“ vykřikla Kordélie pronikavě. Znovu zašátrala po stole a chytila se ho, jako by hledala rovnováhu. „Přísahej! Přísahej! Tohle není žádná hra na schovávanou nebo na honičku nebo na chyťte zloděje! Už nejsi žádné dítě! Přísahej mi! Přísahej, že jsi stále čistá!“
„Ne,“ odpověděla Susan a otočila se k odchodu. Srdce jí bušilo jako o závod, ale stále strašlivě jasně vnímala svět. Roland by poznal, co to je: Susan se dívala pistolnickýma očima. V kuchyni bylo skleněné okno s vyhlídkou na Pád a Su…
