5
„Rolande.“
Ten hlas bude slyšet ve snech po zbytek života a nikdy si pořádně nevzpomene, co se mu zdálo, jen bude vědět, že je mu po těch snech nějak zle – neklidně přecházel, narovnával obrazy v pokojích bez lásky, poslouchal volání muezzina na cizích náměstích.
„Rolande z Gileadu.“
Ten hlas, který skoro poznává; hlas tak podobný jeho vlastnímu hlasu, že nějaký psychiatr z kdy-a-kde patřícího Eddiemu, Susannah nebo Jakeovi by řekl, že to je jeho hlas, hlas jeho podvědomí, ale Roland ví své. Roland ví, že hlasy, které se tak podobají vlastnímu hlasu, když se ozývají v hlavě, patří většinou někomu jinému a strašlivému, těm nejnebezpečnějším vetřelcům.
„Rolande, synu Stevenův.“
Koule ho nejdřív zavedla do Hambry a starostova domu a uviděl ještě více z toho, co se tam dělo, pak ho koule zavedla jinam – volala ho jinam tím podivně známým hlasem, a on musel jít. Neměl na vybranou, protože na rozdíl od Rhey a Jonase, on tu kouli a tvory, kteří v ní neslyšně promlouvají, nepozoruje; on je uvnitř té koule, jako součást té nekonečné růžové bouře.
„Rolande, pojď. Rolande, viz.“
A tak ho bouře nejprve zdvihne vírem vzhůru a pak ho unáší pryč. Letí přes Pád, stoupá a stoupá vrstvami vzduchu, nejprve teplého a pak studeného, a není sám v té růžové bouři, která ho nese západně po stezce Paprsku. Kolem něj letí Sheb, klobouk má stažený do zátylku. Zpívá z plných polic Hej Jude a svými nikotinem zažloutlými prsty břinká na klávesy, které tam nejsou – Sheb, unášen svou písní, si asi ani neuvědomuje, že mu bouřka klavír odnesla.
„Rolande, pojď,“
říká ten hlas – hlas bouře, hlas skla – a Roland jde. Kolem něj letí Rošťák, skleněné oči mu svítí růžovým světlem. Kolem něj letí vyhublý muž ve farmářských montérkách, dlouhé zrzavé vlasy za ním vlají. „Život tobě i tvé úrodě,“ říká – aspoň něco v tom smyslu – a pak je pryč. Potom letí železná židle, otáčí se jako přízračný větrný mlýn (Rolandovi připadá jako nějaký mučící nástroj), je opatřena kolečky a mladičký pistolník si pomyslí Paní stínů, ale neví, proč si to myslí nebo co to znamená.
Růžová bouře ho unáší přes vyprahlé kopce, pak přes úrodnou zelenou deltu, kudy teče široká řeka ostrými zákruty jako žíla a namodřená klidným nebem, které nasákne růžovou barvou divokých růží, když jím prolétá bouře. Vpředu Roland uvidí stoupající sloupec temnoty a srdce se mu zachvěje, ale právě tam ho růžová bouře unáší, a právě tam musí jít.
Chci ven, pomyslí si, ale není hloupý, uvědomuje si pravdu: nikdy se nemůže dostat ven. Čarodějovo sklo ho polklo. Možná zůstane v tom bouřlivém, zmateném oku navěky.
Prostřílím se ven, jestli budu muset, pomyslí si, ale ne – nemá pistole. Je v té bouři nahý, letíš holým zadkem k té nelítostné modročerné nákaze, která pochovala pod sebou celou krajinu.
A přesto slyší zpěv. –
Slabý, ale krásný – líbezný melodický zvuk, který ho roztřese a přivolá vzpomínku na Susan: pták a medvěd a zajíc a ryba.
Najednou kolem proletí Sheemieho mezek (Caprichoso, pomyslí si Roland, krásné jméno), cválá řídkým vzduchem a oči mu září jako drahokamy v tom bouřkovém lumbre fuego. Za ním letí Rhea z Cöosu, na hlavě sombrero a na koštěti vystrojeném třepetavými sklizňovými amulety. „Já tě dostanu, krasavče můj!“ ječí na letícího mezka a pak s chechtotem zmizí, odfrčí na koštěti.
Roland vlétne do té černoty a najednou nemůže dýchat. Svět kolem něj se proměnil v zhoubnou tmu; připadá mu, že vzduch ho šimrá na kůži jako vrstva brouků. Tlučou do něj a smýkají jím neviditelné pěsti, pak ho to táhne dolů v pádu tak prudkém, až se bojí, že se rozbije o zem: tak padal lord Perth.
Z šera se vynořují mrtvá pole a pusté vesnice; vidí uschlé stromy, které nedají ani kousek stínu – ach, ale tady je všechno ve stínu, všechno je tu smrt, toto je okraj Konečného světa, kam jednoho temného dne přijde, a zde je všechno smrt.
„Pistolníku, toto je Hromová tišina.“
„Hromová tišina,“ říká.
„Zde jsou ti, kdo nedýchají; bílé obličeje.“
„Kdo nedýchají. Bílé obličeje.“
Ano. Ví to, nějak to…
