Pod Kupolí (Stephen King)

18

Brenda třikrát zakroutila staromódním otáčivým zvonkem a nakonec se rozhodla, že to přece jen vzdá a půjde domů. Už se obracela k odchodu, když zaslechla pomalé, šouravé kroky, které se blížily ke dveřím. Přichystala si na tvář srdečný sousedský úsměv. Ten ztuhl, když Andreu uviděla – měla bledé tváře, pod očima tmavé kruhy, rozcuchané vlasy, kolem pasu utažený pásek županu, pod ním pyžamo. A v tomhle domě to taky páchlo – ne shnilým masem, ale zvratky.

Andrein úsměv byl sinalý stejně jako její tváře a čelo. „Já vím, jak vypadám,“ řekla. Spíš zaskřehotala. „Radši tě ani nebudu zvát dál. Už se to lepší, ale pořád to může být nakažlivé.“

„Zašla jsi k doktoru…“ Ale ne, samozřejmě že nezašla. Doktor Haskell byl mrtvý. „Zašla jsi za Zrzkem Everettem?“

„Ale jistě,“ odpověděla Andrea. „Řekl mi, že mi bude brzo dobře.“

„Potíš se.“

„Pořád mám trochu horečku, ale už to skoro přešlo. Můžu ti s něčím pomoct, Brendo?“

Skoro odmítla – nechtěla na ženu, která byla očividně stále nemocná, nakládat odpovědnost, jakou si nesla v plátěné tašce – ale pak Andrea řekla něco, co ji přimělo změnit názor. Velké události se často točí na malých kolečkách.

„S Howiem je mi to líto. Měla jsem toho chlapa moc ráda.“

„Děkuji ti, Andreo.“ Ne za tu soustrast, ale za to, že jsi řekla Howie a ne Vévoda.

Pro Brendu to byl vždycky milovaný Howie a spis VADER byl jeho poslední dílo. Pravděpodobně největší. Brenda se najednou rozhodla, že ho dotáhne do konce, a to bezodkladně. Vnořila ruku do plátěné tašky a vylovila úřední obálku, na níž bylo vpředu napsané Juliino jméno. „Schováš mi to, zlato? Jenom na chvíli? Musím si něco obstarat a nechci to brát s sebou.“

Brenda by zodpověděla jakoukoli otázku, kterou by jí Andrea položila, ale ta očividně žádnou neměla. Pouze objemnou obálku převzala s jakousi nepřítomnou zdvořilostí. Ale to bylo v pořádku. Aspoň nemarnily čas. Navíc se tím Andrea udrží mimo hru a možná jí to později třeba ušetří politickou blamáž.

„S radostí,“ řekla Andrea. „A teď… jestli mě omluvíš… bych si měla jít lehnout. Ale nechystám se spát!“ dodala, jako by Brenda něco proti tomuto plánu namítala. „Uslyším tě, až se vrátíš.“

„Děkuju ti,“ řekla Brenda. „Piješ aspoň nějaké šťávy?“

„Po litrech. Nemusíš spěchat, zlato – tvoji obálku ti pěkně ohlídám.“

Brenda se jí chystala znovu poděkovat, ale millská třetí radní už zavřela dveře.