32. OPRÁTKA JE AŽ MOC DOBRÁ
Ráno byla paní Bugová zpět v kuchyni a teplý vzduch byl prosycen vůněmi připravovaného jídla. Vypadala jako obvykle a krom letmého pohledu věnovaného mé tváři a „ts!“ se žádný povyk nekonal. Buď měla více taktu, než jsem předpokládala, nebo s ní Jamie prohodil pár slov.
„Tady, a muiminn, dejte si, dokud je to teplé,“ řekla, když mi vyklopila sběračku horké krůtí haše na talíř. Než jsem se nadála, přistálo mi na ní ještě volské oko.
Přikývla jsem na výraz díků a s patrným nedostatkem entuziasmu zdvihla vidličku. Čelist mě při jídle stále bolela, takže i taková snídaně znamenala pomalou a velmi bolestivou záležitost.
Vejce mi sklouzlo do krku celkem bez problémů, ale mastný pach smažené cibulky byl až příliš silný a čpěl mi až v nozdrách.
Oddělila jsem malé sousto brambor a roztáhla si ho jazykem po patře v pokusu ho rozmačkat namísto kousání. Pak jsem ho spláchla douškem kávy.
Spíše ve snaze samu sebe rozptýlit než ze zvědavosti jsem se zeptala: „A jak bylo ráno panu Brownovi?“
Paní Bugová pevně semkla rty a práskla měchačkou do smažených brambor, jako by to byl Brownův mozek.
„Ne tak špatně, jak by si zasloužil,“ řekla. „Oprátka je pro něj až moc dobrá. Je to jen mizerná kopa hnoje prolezlá červy.“
Vyplivla jsem bramborové sousto, jež jsem dosud válela po patře, a kvapem se napila kávy. Místo úlevy se mi ale zvedl žaludek. Rychle jsem odsunula lavici a doběhla ke dveřím právě včas, abych se vyzvracela do ostružiní. Dostala jsem ze sebe ranní kávu, smažené vejce i žaludeční šťávy.
Matně jsem si byla vědoma přítomnosti paní Bugové postávající nervózně ve dveřích. Jednou rukou jsem na ni mávla, aby odešla. Chvíli váhala, když jsem ale vstala a pomalu přešla ke studni, zašla do domu.
Uvnitř celé hlavy se mi držela pachuť kávy a žaludečních šťáv, vzadu v nose mě strašlivě štípalo. Připadalo mi, že snad zase krvácel. Opatrně jsem se ho dotkla a ujistila se, že tomu tak nebylo. Důkladně jsem si propláchla ústa vodou, abych zahnala nepříjemnou chuť. Nevolnost ve mně však probudila i strach, jenž jen tak spláchnout nešel.
Zachvátil mě náhlý, vzdálený a naprosto bizarní pocit, že na těle nemám žádnou kůži. Nohy se mi roztřásly a já se musela posadit na špalek, na němž jsme sekali dřevo. To, že si zadřu třísku, mi bylo úplně jedno.
Nemůžu, pomyslela jsem si. Prostě nemůžu.
Seděla jsem na tom špalku a neměla chuť z něj vstát. Dokonce bych přísahala, že jsem vzdáleně cítila vlastní dělohu. Malé, kulaté závaží na dně mého podbřišku, lehce nateklé, velmi citlivé.
To nic, pomyslela jsem si, a s odhodláním se rozhodla strachu postavit. Vše je úplně normální. Vždy v určitý bod cyklu mám přece stejný pocit. A potom, co jsme s Jamiem prováděli… ksakru, nebylo se čemu divit, že jsem pořád cítila své vnitřní pochody. Byla jsem vděčná, že jsme to včera nedělali.
Toužila jsem jen po jediném – aby mě objal. Na druhou stranu jsem málem pukla smíchy. I teď mě vzpomínka na Jamieho přiznání znovu rozesmála. Bolelo to a musela jsem se obejmout kolem hrudníku, ale cítila jsem se lépe.
„Sakra…, ale co,“ řekla jsem nahlas a zvedla se. „Mám ještě nějaké věci na práci.“
Poháněna vlastním nebojácným prohlášením jsem chňapla po košíku a sběračském nožíku, řekla paní Bugové, že jdu pryč, a vydala se ke Christieovým.
Musela jsem zkontrolovat Tomovu ruku a zeptat se Malvy, jestli by se se mnou nechtěla vydat hledat ženšenový kořen a další potřebné rostliny, jež nám přijdou do cesty. Byla učenlivou žačkou a pozorovatelkou, byla bystrá a měla dobrou paměť na byliny. Měla jsem v plánu naučit ji pěstovat penicilinové kolonie. Sbírání bahna a tlející zeminy bude pohlazením pro duši.
Ignorovala jsem evidentní pokus mého žaludku překlopit se při té myšlence opět vzhůru nohama a vyprázdnit a zdvihla zbitou tvář vstříc rannímu slunci.
A neměla jsem v plánu si dělat ani starosti s tím, co Jamie zamýšlí s Lionelem Brownem.
