13
Oznámení svatby
Seděla jsem u stolu v nálevně, civěla do hrnku s mlékem a chtělo se mi zvracet.
Dougal na mě zběžně pohlédl, když jsem scházela ze schodů, podpírána statným mladým kaprálem, a pak vykročil po schodech do Randallova pokoje. Podlahy i dveře hostince byly docela bytelné, ale já přesto slyšela vzrušené hlasy ozývající se z horní místnosti.
Zvedla jsem hrnek s mlékem, ale ruce se mi třásly tak, že jsem se nedokázala napít.
Pomalu jsem se vzpamatovávala z brutálního úderu, jenže psychický šok mě neopouštěl. Věděla jsem, že ten muž není můj manžel, ale podobal se mu tak, že jsem se k němu chovala, jako by byl Frank a očekávala, že bude laskavý a plný účasti. Mé očekávání však vzalo za své nevybíravým útokem a z toho mi teď bylo hodně zle.
Cítila jsem fyzickou nevolnost a také strach. Viděla jsem jeho oči, jak se zlověstně leskly, a ten pohled už jsem nikdy nechtěla zažít.
Zvuk otevíraných dveří mě vyrušil z mých chmurných úvah. Na schodech zadupaly těžké kroky a vzápětí se objevil Dougal následovaný kapitánem Randallem. Dougal mě přelétl letmým pohledem a zastavil se pod dřevěným schodištěm.
Ohlédl se přes rameno na kapitána a vykročil k místu, kde jsem seděla. Hodil na stůl drobnou kovovou minci a beze slova mě zvedl z lavice. Strkal mě před sebou ke dveřím a já se ani nestačila podívat, co tomu říká kapitán rudokabátníků.
Vysadil mě na koně, aniž bych si stačila vykasat dlouhou sukni a vyrazili jsme na cestu. Dougal nemluvil a koně začali být neklidní, jako by vycítili jeho podráždění a můj strach. Klusem jsme se blížili k hlavní cestě.
Blízko křižovatky označené dřevěným křížem Dougal náhle přitáhl otěže a zastavil. Sesedl z koně a uvázal ho k malému stromku. Pomohl mi slézt na zem a sám zmizel v křoví, vyzývaje mě, abych ho následovala.
Klopýtala jsem za ním do kopce a uhýbala větvím, které přede mnou prudce rozrážel. Kopec byl porostlý duby a zakrslými borovicemi. Slyšela jsem sýkorky v mlází a štěbetání sojek, které křičely jedna přes druhou. Tráva byla začátkem léta svěží a jasně zelená a na kamenech rostl hustý mech a odolný vřes. Nic nového pod sluncem, jistě. Na zemi leželo měkké jehličí a poskytovalo ochranu drobným živočichům, kteří se tu ukrývali před sluncem a predátory.
Vzduch prosycený jarními vůněmi mi působil bolest v krku. Často jsem chodívala do přírody a s rozkoší vdechovala svěží vzduch. Někdy byl cítit benzinovými výpary z okolních silnic a slyšela jsem hlasy všudypřítomných turistů a výletníků. Když jsem naposledy byla na podobném místě, nacházela jsem všude kolem cesty obaly od sendvičů a cigaretové oharky místo kvetoucích fialek a slézu. Obaly od sendviče asi patří k dnešní civilizaci, stejně jako jiné vymoženosti včetně antibiotik a telefonu, pomyslela jsem si. Tady žádné vymoženosti civilizace nebyly a já byla vděčná za klid a neporušenou přírodu, které mě obklopovaly.
Dougal náhle odbočil stranou a zmizel v houští janovce. Prodírala jsem se namáhavě za ním a našla ho, jak sedí na hladkém kameni u malého lesního jezírka. Za ním se tyčila zvětralá skála připomínající lidskou postavu. Musí to být posvátné místo, napadlo mě. Takových míst je na vysočině mnoho a často se nacházejí v nepřístupném terénu pod vrcholky kopců. Na větvích jeřábu, sklánějícího se nad hladinou, visely útržky látky, dary poutníků, kteří sem přišli o něco prosit, snad o zdraví nebo bezpečnou cestu.
Dougal mě přivítal kývnutím hlavy. Pokřižoval se, sklonil hlavu a nabral si do dlaní vodu. Ta měla zvláštní tmavou barvu a nepříjemně zapáchala – jako sirný roztok, pomyslela jsem si. Den byl teplý a já měla žízeň, a tak jsem Dougala následovala. Voda chutnala hořce, ale byla studená a docela příjemná. Napila jsem se a pak si opláchla tvář.
Když jsem vzhlédla, spatřila jsem, jak se na mě Dougal dívá velmi zvláštním pohledem. V očích měl zvědavost spolu s vypočítavostí.
„Cesta do kopce byla trochu namáhavá, že?“ zeptala jsem se nesměle. Důvod našeho obtížného výstupu mi unikal. Láhve s vodou jsme vezl…
