33
Středozápad, USA
Jakmile se Hakím probral, všiml si nezvyklého klidu. Auto se nehoupalo ani občas neposkočilo. Buď ujížděli po velmi hladké cestě, nebo zastavili. Pohnul hlavou doprava a pak doleva. Ucítil, jak se uvnitř něco přelévá, a pak přišla bodavá bolest v uchu. Okamžitě věděl, že má prasklý levý bubínek. Nadlouho zatnul zuby a pak otevřel oči a rozhlédl se po ložnici v zadní části karavanu. Přestože byly žaluzie na oknech pořád zatažené, pronikalo jimi trochu světla.
Měl zvláštní dojem, že se něco změnilo. Říci, že se cítil trochu mimo, by bylo značně milosrdné. Hakím ztratil přehled o čase, ale předpokládal, že prospal většinu dne. Občas ho něco zabolelo tak silně, že se na chvíli probral, ale vzápětí všechno zase zahalil opar. Vzpomínky měl v mlze, avšak v jednom okamžiku jako by mu Ahmed cosi zapichoval do paže. Tento obraz uvolnil několik dalších a Hakím si náhle uvědomil, že má obrovskou žízeň. Zkusil se posadit, ale nedokázal překonat bolest. Určitě měl zlomených několik žeber.
Natáhl ruku a podařilo se mu uchopit závěs, který ložnici odděloval od kuchyňky. Posunul se o několik centimetrů a spatřil Karíma, jenž u stolku hovořil s Ahmedem. Šeptali a před sebou měli několik map. Karím vycítil, že ho někdo pozoruje. Zvedl tmavé oči a podíval na muže, kterého ráno zbil.
Hakím neuhnul pohledem. Upíral na přítele škvíru na levém oku, neboť pravé měl pořád nateklé a zavřené. Chtěl, aby se Karím musel podívat na jeho opuchlý obličej. Chtěl, aby si Karím uvědomil, co svému údajnému příteli provedl.
Ahmed pochopil, že Hakím je vzhůru, a spěšně vstal od stolu. Otevřel nevelkou lednici a vytáhl láhev vody. Rychle ji přinesl Hakímovi, a když mu jemně nadzvedl hlavu, přiložil mu láhev k napuchlým rtům.
Hakím do sebe vpravil pár doušků a po chvíli ještě několik. Když měl dojem, že může promluvit, aniž mu přeskočí hlas, zeptal se: „Kde jsme?“
Ahmed se ohlédl přes rameno a Karím mu neochotným kývnutím dovolil promluvit. Ahmed se obrátil zpátky k Hakímovi a odpověděl: „Nevíme jistě.“
„Nevíte jistě. Takže jsme se ztratili?“
„Ano.“
Hakím nevěděl, jestli se má smát nebo plakat. „Jak jste se mohli ztratit? Kde je navigace?“
Ahmed neodpověděl. Karím za jeho zády tichým, ale znatelně rozčileným hlasem odvětil: „Zůstala v domě.“
Hakím zvedl oči ke stropu a sám pro sebe se zasmál. Připravil tolik bezpečnostních opatření. Jak to mohli takhle zpackat? Ani na okamžik ho nenapadlo, že zůstanou ztracení napořád. Tuhle část Ameriky projezdil křížem krážem. Ani si nepamatoval, kolik nocí strávil nad mapami v zapadlých motelech u silnice, ale bylo jich tolik, že by vyhrál skoro každou zeměpisnou soutěž v zemi. „Kolik je hodin?“
Ahmed se podíval na hodinky. „Skoro pět odpoledne.“
„Kdy jsme odjeli z farmy?“
„Kolem deváté,“ odpověděl Ahmed. „Myslím.“
„Bylo osm čtyřicet sedm,“ pronesl Karím sebejistě.
„Víte, ve kterém státě jsme?“
Ahmed bázlivě přiznal: „Myslel jsem, že to vím, ale teď si nejsem jistý.“ Hakíma to ohromilo. Státy uprostřed Ameriky jsou obrovské. „Jak je to možné?“
„To ta řeka,“ vysvětlil Ahmed. „Vlní se jako had.“
Hakím pochopil, jak ke zmatku došlo. Řeka Mississippi tvoří po téměř celé délce tří tisíc sedmi set kilometrů hranici mezi státy. Karavan měl dvě palivové nádrže, do nichž, jak Karím věděl, se vejde skoro tři sta litrů. Také věděl, že jsou plné, neboť je doplnil ze zásob, které měli na farmě. Kdyby jeli po federální mezistátní dálnici a dodržovali předepsanou rychlost, mohli bez dotankování zvládnout až jedenáct set kilometrů. To znamenalo bezmála desetihodinovou jízdu a oni zatím jeli jen osm hodin. „Kolik nám zbývá v nádrži?“
„Málo.“
„Jak málo?“
„Skoro nic.“
Hakím pocítil svíravý strach. Jak se to mohlo stát? S oběma muži prošel únikové plány. Vštěpoval jim je do tupých hlav, aby se v případě, že by se mu něco stalo, vydali buď do Chicaga, nebo do Houstonu, a drželi se jednoho směru, jakmile se pro něj rozhodnou. Měli dojet k mezistátní dálnici a co nejrychleji se vmísit do provozu, čímž…
