45
S Colemanovou pomocí Rapp nacpal Johnsona na zadní sedadlo svého auta. Rozjeli se na východ, pryč od FBI, ministerstva spravedlnosti, Nejvyššího soudu a prakticky čehokoli, co by Johnsonovi mohlo poskytnout nějakou právní ochranu. Míjeli blok za blokem a každý byl o něco zanedbanější než ten předchozí. Johnsonovu duševnímu stavu to zjevně neprospívalo. Nedokázal zachovat klid a působil jako člověk, který má strach z vody a dostává se do stále větší hloubky. Celou cestu klel, stěžoval si, prosil a naříkal.
Po dvanácti blocích odbočili do uličky u železniční trati. Rapp předem nařídil dvěma Colemanovým mužům, aby místo prohledali. Ocitli se v jedné z nejnevlídnějších čtvrtí na okraji Washingtonu. Podél trati stála polorozpadlá, opuštěná a zrezivělá skladiště. Pokud by někdo chtěl zabít člověka a zbavit se jeho těla, sotva by našel příhodnější oblast.
Okolí Johnsona dorazilo. Zahlédl dva drsně vypadající muže, stojící před dodávkou, a začal vzlykat.
Rapp by se jeho nedůstojnému chování vysmál, ale začínala ho pekelně bolet hlava, což byl nepochybně důsledek rány pěstí.
Ulička byla plná odpadků. O dřevěný sloup se opírala stará matrace a opodál ležela roztrhaná pneumatika. Lampu na sloupu už dávno někdo rozstřílel, pravděpodobně místní gang. Coleman Johnsona vytáhl z auta a postavil ho. Převzali ho čekající muži a nasadili mu plastová pouta. Johnson se chvíli nehýbal a díval se na své svázané ruce, jako kdyby přemýšlel, jestli se věci vyvíjejí dobrým nebo špatným směrem. S uslzenýma očima plačtivě pronesl: „Mitchi, prosím vás, nedělejte to. Nevíte všechno. Musíte mi dát šanci vysvětlit vám to. Pro Sidorova jsem nikdy nedělal. Jenom jsem –“
Johnson nedokončil, protože ho Rapp pleskl hřbetem ruky, až mu zrudla tvář. Facka v relativním tichu uličky zněla jako zahřmění. „Držte hubu a poslouchejte,“ začal Rapp. „Jestli od vás uslyším ještě jednu lež, rovnou vás zabiju.“ Ukázal na zem. „V téhle zatracené uličce plné krysích hoven a kdovíčeho ještě.“
„Ale… lidi viděli, jak s vámi odcházím. Nemůžete…“
Rapp znovu zvedl ruku, což stačilo, aby Johnson zmlkl. „Nevím, jestli jste si toho všiml, ale lidi teď o něco víc znepokojuje další teroristický útok. Na vás všichni kašlou. Jste člověk z bezpečnostní agentury, který se teď na penzi prodává ruskému miliardáři.“
„To není pravda. Mám přátele, se kterými jsem pracoval,“ koktal Johnson. „Důležité lidi, které bude zajímat, co se mi stalo.“
Rapp se chtěl zmínit o Glenu Adamsovi, ale rozmyslel si to. „Jste obyčejný zrádce a lhář a budete tvrdit cokoli, co by vám mohlo zachránit krk, ale je tady jeden problém, Maxi. Já nepotřebuju detektor, abych poznal, kdy mi lžete. Na rozdíl od vás pracuju v terénu. Obejdu se bez podpůrného týmu a nejmodernější techniky.“
„Nic proti vám nemám. Vždycky jsem vás obdivoval.“
„Poslouchej, to je zajímavé,“ obrátil se Rapp ke Colemanovi. „Teď nelže, ale ani neříká pravdu. Možná proti mně konkrétně nic nemá a pravděpodobně uznává, že jsem udělal pár dobrých věcí. Ale vsadím celou svoji penzi, že mě má za kovboje a že podle něj dost neoceňuju ostatní lidi v Langley.“
„Což je pravda,“ konstatoval Coleman.
„Správně, ale bojí se to říct na rovinu, protože si buď myslí, že mu ublížím, nebo je to patologický lhář, takže s ním ztrácíme čas. Tak jak to je?“ zeptal se Rapp Johnsona.
Johnson vypadal zmateně. „Nerozumím vám.“
„Jste moc velký zbabělec na to, abyste mi řekl pravdu, nebo jste patologický lhář?“
„Já…“ Johnson se zajíkl. „Nejsem ani jedno. I když strach teď docela mám. Tohle není fér.“
„Ve špionáži nic není fér, pitomče. Dělat v terénu není taková legrace, jak to vypadá, viďte? Daleko jednodušší je držet se v bezpečí v Langley, kde vám nikdo nešlape na paty, co?“
„Je to celé jinak. Neudělal jsem nic špatného.“
Rapp měl nutkání začít ho škrtit a říct mu, ať vydá nahrávky z Lewisovy ordinace, avšak tohle eso ještě chvíli muselo počkat v rukávu. Možná napořád. Rapp sarkasticky opáčil: „Vážně? Takže pohledný milionář jako Sidorov se s vámi sc…
