Pět
Vojín Jerrel ze setniny černého jezevce pracoval na páru hracích kostek. První kostku už dokončil a s druhou byl téměř hotový. Piloval dva špičaté rohy a nepatrně je zakulacoval, tak aby se kostka sama převracela předem určeným směrem a ukazovala šestku častěji, než by umožnila pouhá náhoda. Nebylo to tak spolehlivé jako jeho druhá metoda výroby cinknutých kostek. Ta spočívala v opatrném vložení závažíček, tak aby kostku přinutil padat zvolenou stranou nahoru. Nicméně ohlazení rohů zvyšovalo jeho šanci na vítězný hod.
V kapse měl dvě kostky se závažíčky, pečlivě upravené tak, aby při hodu ukazovaly jedničku a dvojku. Jenže vyvažování kostek byla ošemetná věc. Než se odstranily všechny stopy, že do malých krychliček bylo něco vloženo, dalo to hodně zabrat. Druhý pár kostek mu před několika dny zabavil důstojník procházející kolem. Teď mu nezbylo než ohlazovat rohy, aby ztrátu nahradil. Jestliže jste chtěli obehrát novou oběť, potřebovali jste dva páry vylepšených kostek. Jeden pár na to, abyste získali zájem toho dotyčného a nechali ho vyhrát pár kol. Když si pak myslel, že mu přeje štěstí, navrhli jste zvýšení sázek. A když souhlasil, kostky jste vyměnili, takže jemu padlo číslo, které prohrává.
Na vchod stanu padl stín a Jerrel chvatně zastrčil kostku i malý pilník pod deku. Vchod do stanu se na chvíli zaplnil a vešel nějaký muž. Jerrel podmračeně zvedl hlavu. Nový příchozí nesl tornu, meč v pochvě a opasek. Na sobě měl vojenský stejnokroj s černým jezevcem na levé straně hrudi. Přejel pohledem vnitřek stanu, uviděl prázdný kavalec a hodil na něj svoje věci.
„Kdo k čertu jseš?“ houkl Kord. Ležel na zádech na svém kavalci na protější straně stanu a nevole byla z jeho hlasu zcela zřetelná. Libovali si s Jerrelem, že mají stan jen pro sebe. Jejich spolubydlící padli v boji nebo byli zraněni. Teď k nim zřejmě dali někoho nového.
„Jsem Arratay,“ řekl vetřelec. „Přeřadili mě z druhé čety. Hlavní seržant mi řekl, ať se uložíruju tady.“
Byl to malý muž štíhlé postavy, ale se širokými rameny i hrudníkem. Vousy i vlasy měl střapaté a neupravené. Kolem hlavy měl umouněný obvaz. Vlasy nad ním byly černé, oči tmavé a pronikavé. Jako oči dravce, když hledá kořist, napadlo Jerrela. Pak se nad tím nápadem ušklíbl. Pravděpodobnější bylo, že cizinec se stane kořistí jeho a Korda − jakmile bude mít možnost dokončit práci na tom páru kostek. Ale stejně nechtěl, aby byl cizinec s nimi ve stanu.
„Sežeň si něco jiného, kam se uložíruješ,“ utrhl se. „Tady máme plno.“
„Jste tady jen dva,“ namítl Arratay klidně a rozhlédl se po stanu.
„Slyšel jsi ho,“ přidal se Kord. „Teď odsud vypadni.“
Arratay pokrčil rameny. „Když to říkáš…“
„Říkám,“ potvrdil Kord. „Tak padej.“
S pokrčením ramen sebral vetřelec tornu a opustil stan. Jerrel se usmál na Korda. Šlo to jako po másle, pomyslel si. Pak se jeho tvář zachmuřila, když uslyšel hromový hlas venku před stanem.
„Ty tam! A-ratty − nebo jak se to jmenuješ! Kam jdeš? Řekl jsem ti, že se máš uložit ve stanu čtyřicet tři, je to tak?“
„Hlavní seržante, v tom stanu je plno,“ odpověděl Arratay.
„To bych se na to podíval!“ Kord s Jerrelem si vyměnili naštvané pohledy, když zaslechli, jak se blíží těžké kroky. Pak se prudce odhrnul dveřní díl stanu a vchod zaplnila mohutná postava hlavního seržanta Griffa.
„Kníra mojí tety je tady plno! Pojď dovnitř!“ Zpražil pohledem oba obyvatele stanu. „Vy dva udělejte místo!“ zaburácel.
„Ano, hlavní seržante,“ nevrle souhlasil Jerrel. Kord místo odpovědi cosi zabručel. Když Arratay opět vstoupil do stanu, Griff přešel před něj a s rukama v bok mu v útočném postoji zatarasil cestu.
„A pokud jde o tebe, A-ratty, můžeš se hlásit v kuchyni a po zbytek dne drhnout bedny na smetí a hrnce. Snad ti to příště připomene, že máš udělat, co řeknu!“
„Ano, hlavní seržante,“ odpověděl malý muž. Oči měl sklopené a nedíval se prozatímnímu veliteli do tváře. Jenže když Griff vykráčel ze stanu, udělal za jeho zády urážlivý posunek. Pak se s pokrčením ramen obrátil k Jerre…
