Dvacet šest
Jezdci se postupně vraceli na místo bitvy, jejich koně byli unavení a zmáčení potem a pěnou, a meče a sekery měli rudé od krve prchajících nepřátel.
„Pár jich uteklo do lesů,“ hlásil Horácovi poručík. Horác předtím sesedl z koně a vyslal deset svých mužů, aby se připojili k ostatním v pronásledování.
„Kolik?“ zeptal se Horác.
Poručík mávl na pobočníka, aby mu podal polní lahev s vodou. Zhluboka se napil a pak pokrčil rameny. „Těžko říct,“ odpověděl. „Asi dvacet. Ale byli zmatení a neorganizovaní. Utíkali všemi směry, hned jak se dostali mezi stromy.“
„A ti ostatní?“
Důstojník jezdectva udělal grimasu. „Ti se do lesa nedostali.“
Horác chápavě přikývl. Pěchota prchající před jezdectvem měla malou naději na přežití. To věděl. Procházel mezi mrtvými a raněnými nepřáteli, kteří padli při jejich trojitém útoku. Viděl statného Thorna, jak rozmlouvá s Halem a Stigem. Pomyslel si, že jednoruký mořský vlk vypadá až nevhodně vesele, ale Thorn bitvy vždycky miloval. Nadšeně si vykládali se Stigem o tom, co během bitvy dokázali.
Oproti tomu Hal byl pobledlý a tvářil se vážně. Bez ohledu na to, kolika bitev se zúčastnil, si na krveprolévání nikdy nezvykl. Horác mu položil ruku na rameno. Skirl se otočil, poznal ho a usmál se.
„Děkuju,“ řekl Horác. „Přišli jste právě včas. Jsem vaším dlužníkem. My všichni,“ dodal a ukázal na své muže, kteří si povídali v malých skupinkách nebo odpočívali na zemi. Pár vojáků, kteří měli úlohu ošetřovatelů, procházelo mezi raněnými Rudými liškami a poskytovalo jim takovou pomoc, jakou jim jejich omezené zdroje umožňovaly.
„Mezi přáteli neexistují dluhy,“ odpověděl Hal prostě.
Stig s Thornem nadšeně plácli Horáce do zad. „Pěkný útok, Vaše Rytířstvo,“ řekl Thorn. Komolit správné tituly araluenské šlechty ho vždycky bavilo. „Rozmetal jste je jak kuželky.“
„Moc k rozmetání jich nezbylo, když mezi ně vletěli vaši divocí muži,“ řekl mu Horác. Se zájmem se podíval na masivní kyj připevněný na pahýl Thornovy pravé paže. Už o té zbrani slyšel, ale ještě ji neviděl v boji. „Nechtěl bych stát proti takové věci,“ dodal.
Stig se zazubil. „To by chtěl málokdo,“ odpověděl vysokému rytíři. Pak se k nim připojil Gilan a všichni se s ním začali zdravit. Velitel hraničářů se už s Volavkami několikrát plavil a ony ho dobře znaly.
„Jsme rádi, že jsme vám mohli vytrhnout trn z paty,“ řekl mu Thorn vesele. „Co budeme dělat teď?“
„Teď,“ odpověděl mu Gilan, „zamíříme zpět na hrad Araluen a pořádně Dimonovi vyprášíme kožich.“
Thorn na něj vrhl vlčí úsměv. „To by se mi mohlo líbit,“ řekl. S Dimonem se potkal před několika týdny, když navštívili hrad. Velitel posádky na něj moc dobrý dojem neudělal. Teď, když se dozvěděl o jeho podlosti, o zradě Kasandry – osoby, které si Thorn velmi vážil –, se ten dojem ještě zhoršil.
Gilan se rozhlížel po bojišti. „Viděl někdo, co se stalo s jejich vůdcem?“ zeptal se. Nedělalo mu starosti těch dvacet nepřátel, kteří utekli do lesů. Ale pokud by byl na svobodě jejich velitel, mohl by je zase shromáždit. A myšlenka, že budou mít za zády dvacet organizovaných, ozbrojených mužů, se mu nelíbila.
„Utíkal,“ ozval se hlas za ním. Otočil se a uviděl Maddii, jak kráčí davem a zdraví se s muži z obou vlčích lodí. Mají ji docela rádi, pomyslel si Gilan. Jeden z nich, Ingvar, obrovitý bojovník s černými želvovinovými kroužky na očích, k ní přistoupil, naklonil se nad ni a objal ji.
„Prý jsi zastřelila dva z nich, když mě chtěli bodnout do zad,“ řekl.
Maddie se usmála. „Bylo mi potěšením,“ odpověděla mu. „Měl jsi spoustu práce s děláním obrovské díry v nepřátelských řadách.“
„Jsem moc rád, že jsi zastala Lydiin úkol, když tady nemohla být a krýt mi záda.“
Maddie přešla k otci a objala ho. „Ahoj, tati. Jsi v pořádku?“ Odtáhla se a starostlivě si prohlížela krvavé skvrny na jeho kroužkové zbroji a suknici. „Ta není tvoje, že?“
Povzbudivě se na ni usmál. „Ne. Nic mi není. A ty jsi v pořádku?“ Pořád si nemohl zvyknout na to, že jeho dcera je zkušená bojovnice a připadá …
