Tři
Skandijci rozebrali poškozenou vlčí loď tak, že z ní zbyla jen prázdná skořápka ležící na hrubém písku pláže, kam ji její posádka dostala několik dní předtím.
Zbraně, štíty, pokrývky i zásoby byly vyskládány vysoko nad hranicí přílivu. Poslední hodinu se Skandijci zabývali odstraňováním prken z paluby, která ukládali stranou. Stěžeň, ráhno, plachty a lanoví vytvořily další pěkně poskládanou hromadu. Loď už by v této chvíli měla mít jen polovinu své původní hmotnosti.
Hal Mikkelson stál s rukama v bok a díval se na obnažený lodní trup. „Tak,“ řekl spokojeně. „Teď ji přesuneme na nějaké rovnější místo.“
Vlčí zub ležel těsně u vody. Jeho posádka se chopila lan připevněných ke klounovci a k úchytným bodům podél trupu. Halova posádka se přesunula k zádi, aby mohla loď tlačit.
„Připraveni?“ zavolal Hal, a když se neozval nikdo, kdo by nebyl, zakřičel: „Raz, dva, tři, zaber!“
Lana se napjala, jak za ně muži zabrali a zabořili paty hluboko do písku. Loď chvíli jejich snaze odolávala, pak ale začala pomalu vyjíždět po pláži nahoru.
„Zatlač pořádně, Ingvare!“ křikl Hal.
Obrovitý válečník zaťal zuby a ohnul se, až měl trup téměř rovnoběžně se zemí, a vší silou do lodi strčil. Loď začala díky jeho úsilí klouzat ochotněji, pohybovala se od vody vzhůru po mírném svahu čím dál snadněji, až se konečně dostala na rovný povrch.
Hal zvedl ruku. „Dobře!“ zavolal. „To stačí!“
Obě posádky se napřímily a posádka Vlčího zubu nechala spadnout lana na zem. Loď se naklonila na bok. Její skirl, Jern Ledoběžec, si oprášil ruce a přešel k Halovi.
„Vybral jsi dobré místo k přistání,“ řekl mu Hal a rozhlížel se po úzké zátoce, kterou před prudkým větrem z obou stran chránily vysoké skalnaté výběžky.
Jern pokrčil rameny. „Bylo to spíš štěstí než moje rozhodnutí,“ řekl. „Když jsme narazili do té skály, ucítil jsem, jak se trup ohnul. Chtěl jsem se dostat co nejrychleji na břeh.“
Hal se zazubil. „Někdy je štěstí stejně lepší než rozhodnutí,“ prohodil. Pak přešel k lodi. „Dáme pod ni podpěry a narovnáme ji.“
Předtím dohlížel na muže, kteří káceli stromy kolem zátoky a vytvářeli z nich silné podpěry. Teď je řídil, když zvedali levou stranu trupu, narovnávali loď a umisťovali k ní čtyři podpěry, aby zůstala stát rovně. Jiní členové posádky vzali další čtyři podpěry a dali je na opačnou stranu lodi, aby se loď nemohla převrátit na druhou stranu. Hal si podpěry pečlivě prohlédl, aby se ujistil, že drží dobře a že písek pod nimi je udusaný a pevný. Prudce strčil do trupu lodi, snažil se ji převrátit na jednu i na druhou stranu, ale loď stála pevně.
Stig, Halův nejlepší přítel a první důstojník, to vše sledoval s ustaraným výrazem ve tváři. Věděl, co bude následovat. Pokynul Ingvarovi, největšímu muži z obou posádek, aby přišel blíž.
„Připrav se, kdybychom náhodou byli potřeba,“ řekl.
Ingvar kývl, že rozumí.
Hal si klekl a díval se pod podepřený trup. Zvedl ruku a přejížděl jí po hladkých prknech, tlačil na ně a zkoušel je. Prkna se zdála být pevná. Pak se ještě přikrčil a lezl dál, dokud nebyl pod lodí a necítil řasami a vilejši porostlá prkna pár palců nad sebou. Sundal si z opasku malou dřevěnou paličku a na různých místech poklepával na trup.
Stig s Ingvarem bezděky postoupili o krok blíž a pozorně hlídali sebemenší náznak, že by se loď pohnula nebo některá z podpěr vypadla kvůli Halovu zkoušení. Jern také vše sledoval s nervozitou, ovšem on si dělal starost spíše o loď a o to, co Hal zjistí, než o jeho zdraví či bezpečí. Věděl, že Hal je vynikající stavitel lodí a tohle už dělal mnohokrát.
Hal se pomalu sunul k zádi, v podřepu na patách. Zastavil se asi ve třetině délky lodě. „Jerne? Do skály jste narazili zhruba tady?“ zavolal a zkusmo šťouchl do trupu.
Jern svraštil čelo a přemýšlel. „Zhruba ano, Hale – pokud vím.“
„Hmmm,“ zabručel Hal zamyšleně. Opět do trupu zabušil paličkou. Tentokrát se ozval trochu jiný zvuk. Byl takový tlumenější. Hal do prken udeřil ještě dvakrát a nemotorně přitom máchal paličkou ve stísněném pro…
