KAPITOLA SEDMÁ
Den zvolna míjel a členové posádky Volavky se střídali v péči o Ingvara.
V ovzduší se vznášela pochmurná nálada, protože Ingvar nevykazoval žádné známky zlepšení. Celý den se potácel na samém okraji bezvědomí.
Když někomu končila směna a nastupoval další, otázka zůstávala stále stejná.
„Změnilo se něco?“
A odpovědí bylo vždy smutné zavrtění hlavou.
Ve skutečnosti se jistá změna děla. Ingvar s každou hodinou slábl, ale nikdo to nechtěl vyslovit nahlas. Volavky se ve stísněném tichu věnovaly svým povinnostem − řezaly dřevo, větraly přikrývky a utahovaly lana zajištující stan. Pokud někdo promluvil, zpravidla to nebylo víc než pár tlumeně pronesených slov, jako kdyby hlasitý hovor mohl těžce nemocnému druhovi přitížit.
Hal odvolal Edvina z úkolu Ingvarova osobního ošetřovatele. Edvin se nejprve vzpouzel.
„Já jsem zdravotník naší posádky,“ prohlásil. „Je to moje práce.“
Hal pomalu zavrtěl hlavou. „Nemůžeš dělat víc, než dokážeme zastat my ostatní,“ řekl. „Sám jsi říkal, že se nedá dělat nic jiného než Ingvara ochlazovat a čekat, jestli horečka ustoupí. A s tím si umíme poradit všichni. Budu raději, když se vrátíš ke své práci kuchaře. Ty u toho přijdeš na jiné myšlenky a my budeme jíst chutnější jídlo.“
Stig sice podával při vaření posádce úctyhodný výkon, ale všichni věděli, že Edvin by to svedl líp. Edvin neochotně svolil a Hal vyslovil další požadavek.
„Taky chci, aby ses pořádně vyspal,“ nařídil. „Péče o Ingvara tě vyčerpala a já si nepřeju mít nemocné dva členy posádky.“
„Včera v noci jsem spal,“ namítl Edvin. Hal se na něho dlouze zadíval. Edvin nakonec sklopil oči. „Tak jo, jen jsem odpočíval. Spát jsem vlastně nemohl. Pořád jsem si lámal hlavu, co bych ještě mohl pro Ingvara udělat.“ Odmlčel se a pak sklesle dodal: „Jenže mě nic nenapadlo. Prošel jsem i zdravotnickou příručku, kterou jsem dostal při výcviku, jestli se tam něco nepíše o léčení horečky.“
„A co jsi našel?“ zajímal se Hal.
Edvin nešťastně pokrčil rameny. „Nic moc. Jenom: Ochlazujte nemocného a vyčkejte, až horečka ustoupí. Kdyby existovalo něco, co bych mu mohl dát, měl bych pocit, že jsem udělal víc. Taky tam byla poznámka o vrbové kůře. Některé přírodní kmeny z východu ji zřejmě používají na srážení horečky. Ale vidíš tady kolem nějaké vrby?“
Hal mu položil ruku na rameno. „Takže děláme všechno, co se dělat dá. A každý z nás to zvládne stejně dobře jako ty. Trochu se vyspi, ať jsi odpočatý až tě budeme skutečně potřebovat.“
Edvinovi poklesla ramena. „Pokusím se, Hale. Jde o to, že já se prostě cítím… zodpovědný.“
„Zodpovědný? Za tohle? Vždyť s tím nemůžeš nic udělat.“
Edvin pokývl hlavou. „Právě to jsem myslel. Nemůžu s tím nic udělat. Neumím udělat nic, abych Ingvarovi pomohl. A je to moje práce. Je to jediná věc, ve které jsem prošel výcvikem jenom já, a teď nic nesvedu. Vy ostatní jste vycvičení hlavně jako bojovníci a ty navíc jako skirl. Vy všichni jste odvedli svou práci. Ale když došlo poprvé na úkol pro mě, tak jsem selhal.“
„Edvine, to je hloupost, a ty to víš. Podle příručky zdravotníka nic víc dělat nemůžeš, tedy pokud nepočítáš nějakou divnou poznámku o vrbové kůře. Teď jdi a odpočiň si. Budeme tě potřebovat.“
Edvin si zhluboka povzdechl. „Jak chceš. I když si neumím představit, k čemu byste mě mohli potřebovat.“
Pomalu odcházel k hlavnímu stanu. Hal se díval, jak vstupuje dovnitř, a pak se posadil na kládu u ohně. Na kraji řeřavých uhlíků se udržovala v teple kávová konvice, Hal po ní sáhl a nalil si polovinu cínové misky. Káva byla už pár hodin stará, ale neměl sílu, aby si uvařil čerstvou. Několika loky vypil hořkou zrnitou tekutinu a pak vyklopil sedlinu do ohně. Na žhavém uhlí zasyčela.
„Ty vypadáš skoro stejně vesele, jako se cítím já.“
To byl Stig. Usedl na kládu vedle Hala a svorně zasmušile civěli na rudošedé uhlíky v ohni. Nakonec opět promluvil Stig.
„Co jste probírali s Edvinem?“
Hal vzal do ruky suchý klacek, prohrábl s ním uhlí a sledoval, jak se plamínky znovu rozhořívají.
„Cítí se…
