ŠEDESÁTÁ PÁTÁ KAPITOLA
SPRINGFIELD SE ZEPTAL: „Kde je?“ Opáčil jsem: „Tuhle informaci nemohu dobrovolně poskytnout.“
„Kecáte.“ Zavrtěl jsem hlavou. „Tentokrát nekecám.“
„Jste si jistý? Dokázal byste nás tam zavést?“
„Dokázal bych vás zavést na dosah pěti metrů. Zbytek byste museli zvládnout sami.“
„Proč? Je schovaná? V bankovním sejfu? V domě?“
„Nic z toho.“
„Tak kde je?“
„Zavolejte Sansomovi,“ požádal jsem. „Sjednejte mi schůzku.“
* * *
Springfield dopil zbytek vody a číšník přinesl účet. Springfield ho zaplatil platinovou kartou, stejně jako za nás za oba ve Four Seasons. Což jsem považoval za dobré znamení. Věstilo to pozitivní dynamiku. Tak jsem se rozhodl zkusit ještě jednou štěstí.
„Nechcete mi zaplatit pokoj?“ zeptal jsem se.
„Proč?“
„Protože Sansomovi bude nějakou dobu trvat, než mě vymaže ze seznamu nejhledanějších osob. A jsem unavený. Byl jsem celou noc vzhůru. Chtěl bych si zdřímnout.“
O deset minut později jsme stáli v horním patře v pokoji s velkou postelí. Hezký prostor, ale neuspokojivý z hlediska taktiky. Jako všechny pokoje v horních patrech měl okno, které mi k ničemu nebylo, a tudíž zbývala jediná úniková cesta. Viděl jsem, že Springfield si myslí to samé. Myslel si, že jsem blázen, když tam chci zůstat.
Zeptal jsem se ho: „Můžu vám věřit?“
Springfield odpověděl: „Ano.“
„Dokažte to.“
„Jak?“
„Dejte mi svou zbraň.“
„Nejsem ozbrojený.“
„Takováhle odpověď zrovna důvěru neposílí.“
„Proč ji chcete?“
„Víte proč. Kdybyste přivedl ke dveřím nesprávné lidi, mohl bych se bránit.“
„To neudělám.“
„Přesvědčte mě.“
Springfield zůstal hodnou chvíli stát. Věděl jsem, že by si radši vrazil jehlu do oka, než aby mi vydal svou zbraň. Viděl jsem, jak uvažuje. Pak zajel pod sakem ke kříži a vytáhl devítimilimetrovou pistoli steyr GB. Steyr GB používaly v osmdesátých letech minulého století zvláštní jednotky americké armády. Otočil ji a podal mi ji pažbou napřed. Byl to hezký starý kousek, opotřebovaný, ale dobře udržovaný. Měl osmnáct nábojů v zásobníku a jeden v komoře.
„Děkuju,“ pravil jsem.
Springfield neodpověděl. Jen vyšel beze slova z pokoje. Zamkl jsem za ním na dva západy, zajistil dveře řetízkem a zastrčil křeslo pod kliku. Vyprázdnil jsem na noční stolek kapsy. Zastrčil jsem oblečení pod matraci, aby se vyžehlilo. Dal jsem si dlouhou horkou sprchu. Potom jsem si lehl a usnul, se Springfieldovou pistolí pod polštářem.
* * *
Probudilo mě zaklepání na dveře o čtyři hodiny později. Nerad se dívám kukátky na hotelových dveřích. Je to příliš nebezpečné. Každému potenciálnímu útočníkovi v chodbě by jen stačilo počkat, až čočka potemní, a pak do ní vystřelit. Dokonce i zásah z .22 s tlumičem by byl smrtelný. Mezi rohovkou a mozkem neleží nic obzvlášť pevného. Na stěně u dveří však viselo přes celou její šířku zrcadlo. Aby se hotelový host mohl ještě těsně před odchodem podívat, jestli má v pořádku oblečení. Vzal jsem v koupelně ručník, omotal si ho kolem pasu a vylovil zpod polštáře pistoli. Odsunul jsem křeslo a otevřel dveře zajištěné řetízkem. Ustoupil jsem dozadu ke straně s panty a podíval se do zrcadla.
Springfield a Sansom.
Mezera ve dveřích byla úzká, obraz v zrcadle obrácený a chodba slabě osvětlená, ale oba jsem bez problémů poznal. Vypadalo to, že jsou sami. A sami také zůstanou, pokud s sebou nepřivedli víc než devatenáct lidí. Steyr nemá zajišťovací západku. Jenom silný dvojčinný odpor pro první výstřel a pak osmnáct dalších. Uvolnil jsem kohoutek a řetízek na dveřích.
Byli sami.
Vešli dovnitř, nejdřív Sansom a pak Springfield. Sansom vypadal stejně jako první ráno, co jsem ho viděl. Opálený, bohatý, schopný, plný energie a charismatický. Měl na sobě tmavomodrý oblek s bílou košilí a červenou kravatou a vypadal svěží jako sedmikráska. Vzal si křeslo, kterým jsem měl podepřenou kliku dveří, odnesl si ho ke stolu u okna a posadil se. Springfield zavřel dveře a zajistil je opět řetízkem. Já jsem stále držel v ruce pistoli. Kolenem jsem odstrčil matraci a vytáhl jednou rukou o…
