6
ŽELEZNIČNÍ STANICI V RAINWATER RlDGE NETVOŘILO NIC víc než vylepšená kůlna s jediným rozbitým oknem potaženým pavučinou a otvorem pro dveře, které však v pantech chyběly. Tuhle ruinu sbitou z fošen odděloval od kolejí úzký příkop. Venku foukal prudký vítr, protože se prodíral průrvami mezi skalami a stromy, a na tvářích těch několika málo lidí, kteří tu čekali na vlak, i na zakrslém porostu bylo vidět, jakou má sílu.
Lou s Ozem sledovali, jak matku nakládají do staré sanitky. Když ošetřovatelka nastoupila do vozidla, zamračila se na své svěřence, protože očividně stále ještě nezapomněla na střet z předchozího dne.
Jakmile se dveře sanitky zavřely, Lou vytáhla z kapsy kabátu řetízek s křemínkem a podala ho Ozovi.
„Než vstala, vklouzla jsem k ní do oddělení. Měla ho pořád v kapse.“
Oz se usmál, strčil si drahocennou věc do kapsy a pak se vytáhl na špičky, aby sestru políbil na tvář. Děti stály u svých zavazadel a trpělivě čekaly na Louisu Mae Cardinalovou.
Byly vymydlené, vlasy měly pečlivě učesané – Lou si dala na Ozovi obzvlášť záležet. Na sobě měly své nejlepší oblečení, které jen stěží dokázalo zamaskovat jejich bušící srdce. Po chvilce ucítily někoho za zády.
Otočily se a spatřily mladého, vlivem povětrnostních podmínek ošlehaného černocha. Byl vysoký, se širokými rameny a mohutným hrudníkem, s pažemi jako kusy šunky, se štíhlým, ale ne útlým pasem a s dlouhýma nohama, z nichž jednu měl u kolena podivně vyboulenou. Jeho pleť měla tmavohnědou barvu příjemného odstínu. Upíral zrak na své nohy a Lou se okamžitě zadívala stejným směrem. Jeho staré pracovní boty byly tak velké, že by se do nich vešlo novorozeně a ještě by v nich trochu místa zbylo, jak si děvče všimlo. Montérky měl stejně obnošené jako boty, ale byly čisté, nebo alespoň natolik čisté, nakolik to zdejší nevlídné prostředí, samý prach a vítr, dovolovalo. Lou k němu napřáhla ruku, ale černoch ji nepřijal.
Místo toho jediným mocným pohybem zvedl všechna zavazadla a kývl hlavou směrem k silnici. Lou si to vyložila jako „ahoj“, „pojďte za mnou“ a „později vám řeknu, jak se jmenuju,“ to vše obsažené v jediném výmluvném gestu. Dal se do pohybu a děti okamžitě poznaly, že má nohu chromou.
Podívaly se na sebe a pak se pomalu vydaly za ním. Oz svíral svého medvěda a Louinu ruku. Kdyby to bylo možné, určitě by za sebou vlekl celý vlak, aby mohl v případě nutnosti rychle zmizet.
Protáhlý čtyřdveřový sedan Hudson měl zelenou barvu. Auto bylo staré, ale uvnitř čisté. Jeho vysoký, nekrytý chladič připomínal náhrobní kámen a chyběly mu dva přední nárazníky a sklo v zadním okně. Muž se posadil za volant a Lou s Ozem na zadní sedadlo. S dlouhou řadicí pákou zacházel se zručností vyplývající z dlouholeté praxe, takže převodovka ani jednou neprotestovala.
Po žalostném stavu železniční stanice si Lou nedělala o zdejší civilizaci velké iluze. Avšak už po dvaceti minutách jízdy vjeli do celkem velkého města, i když v New Yorku by takové množství budov stačilo sotva na ubohý blok domů.
Tabule oznamovala, že vstupují do města Dickens. Hlavní ulice byla dvouproudová a pokrytá asfaltem. Obě její strany lemovaly udržované domky ze dřeva a cihel. Jedna z budov byla pětipodlažní a z vývěsního štítu bylo zřejmé, že jde o hotel s přijatelnými cenami. Na ulici stálo mnoho automobilů, většinou objemných fordů a chryslerů, a těžkých nákladaků nejrůznějších značek, postříkaných blátem. Všechna parkovala šikmo před budovami.
Byly tu obchody se smíšeným zbožím, restaurace a otevřený sklad s věžemi z krabic s cukrem, papírovými utěrkami, kukuřičnými lupínky a ovesnými vločkami. Děti také zahlédly prodejnu aut s naleštěnými vozy ve výloze a hned vedle benzinovou stanici Esso, pyšnící se dvojitými pumpami se zaobleným vrškem a mužem v uniformě, který právě se širokým úsměvem plnil nádrž promáčknutého lasallu, za nímž čekal zaprášený dvoudveřový nash. Nad vchodem jedné kavárny se pohupovalo velké víčko od coca-coly a na zdi obchodu s domácími potřebami visela reklama na baterie. Po…
