SOBOTA, 17. ZÁŘÍ
Uprostřed noci zazvonil telefon. Ten Nipsie má ale dětinskej vkus při výběru vyzváněcích tónů. Ještě štěstí, že mi skoro nikdo nevolá, když jsem mezi lidma. Byla to Veeva, která telefonovala odněkud ze stratosféry nad Kansasem. Je na cestě do Paříže. Její rodiče o tom jako obvykle nemají sebemenší tušení. Myslí si, že na víkend odjela do Oxnardu na řečnickou soutěž. Spočítala si, že teď bude mít pár dnů klid až do té doby, než si rodiče všimnou, odkud z její kreditní karty přicházejí žádosti o platbu.
"Musím se dozvědět, kdo jsem, Noele. Ta záležitost se konečně musí nějak vyřešit. Je to jedno jak."
"To je dobrej nápad, Veevo. Jak jsi chtěla, znovu jsem se Se?ora Nuneze zeptal. Tvrdí, že tvé tetě přísahal, že od něho se nikdo nic nedozví."
"Proč tak nezřetelně mluvíš, Noele? Tys pil?"
Vysvětlil jsem jí, že mě nemilosrdně zmlátil trpaslíkův ničemnej komplic.
"Doufám, že jsi mu také nějakou vrazil."
"Ani moc ne, ale myslím, že ho ta čistírna přijde pěkně draho. Všude byla spousta krve – bohužel jen mé."
"Ale to je hrozné, Noele. A jak je ti?"
"No, už je to lepší."
Tady jsme museli naši konverzaci ukončit, protože novej Randy začal tlouct na stěnu.
Kromě toho, že jsou tyto mrňavý cely nevětratelný, nemají vůbec žádnou zvukovou izolaci. Já jsem samozřejmě ani necekl, když se můj soused večer loučil se svou holkou. A že to dělali dlouho. Navíc mě neustále průběžně informovali, kam přesně to strká.
Dnes ráno jsme odtáhli do Billings, kterýmu se říká montanský Los Angeles. Je to tak velký město, že se může chlubit panoramatem několika mrakodrapů. Zapikolovali jsme to daleko od středu města, takže pochybuju, že budu mít příležitost okusit zdejší kosmopolitní laskominy. Kousek od Billings je místo, kde Indiáni připravili o skalp generála Armstronga Custera. Je zajímavý, že generál Custer pochází ze stejnýho městečka v Ohiu jako Clark Gable, přestože v tom filmu ho hrál Errol Flynn.
Cítil jsem se už natolik dobře, že jsem dopajdal na snídani do jídelního stanu, kde mě obsloužil novej Randy – příjemně vyhlížející horeček jménem Joe. Jeho příjmení jsem nezachytí, ale pan Povey ho oslovuje "študák Joe". Omluvil jsem se mu za ten pozdně noční telefonát a on řekl, že se nic neděje. Možná to i myslel vážně, protože slanina byla křupavá a libová. Sedl jsem si vedle Vrsuly Herczeghový, která o mě měla velkou starost. Je to příjemné moct si pokonverzovat s někým tak nádherným, když je člověku zle a modlí se, aby mu při dalším bolestným kousnutí nevypadl kejvající se zub.
Po snídani jsem se osprchoval a pořádně si prohlídl svý tělo (což pro mě nikdy nepředstavuje extra velkej zážitek). Celá gonádová oblast je zabarvená odpudivým červenomodrým odstínem. Vyfotil jsem si to mobilem, aby důkaz o pravděpodobně největší modřině světa zůstal zachován i pro budoucí pokolení. Jen doufám, že mi tam dole všechno jaksepatří funguje. Budu to muset co nejdřív vyzkoušet. Chcaní je pořád ještě růžový, ale čím dál míň. My Twispové přece něco vydržíme.
18.37 Vyčistil jsem dnes po cestě osm donikerů. Pan Patsatzis prohlásil, že když můžu chodit, můžu pracovat. Pěkně mě to unavilo, přestože jsem svý povinnosti dělal tentokrát značně nahrubo a povrchně.
Před jídelním stanem jsem chvíli pokecal se študákem Joem (pravým jménem Joe Allis). Překvapilo ho, kolik je tu práce, ale co ho přímo sere, je to, že musí nosit na hlavě síťku. Má hřívu černejch vlnitejch vlasů, který nechce nezdravě znásilňovat jako nějaká holka. Má pocit, že to neprospívá jeho vzhledu. (Není trochu ješitnej?) Požádal pana Poveyho, jestli by místo síťky nemohl nosit mužnou baseballovou čapku, ale tento návrh byl vetovanej. Pan Povey tvrdí, že vyhláška ministerstva zdravotnictví vyžaduje standardní síťky. Anebo si ty svý pačesy taky může nechat voholit. Ale "hrdej a plešatej" není životní styl, kterej by náš novej pomocník v kuchyni vůbec zvažoval.
Joe se mě zeptal, jestli bychom si nemohli svou práci prohodit. Ale nejsem blázen, a tak jsem to odmítl. Taky ch…
