11.
„Mám hlad,“ prohlásil Vápenec, když se s Kotáskem ocitl na rušné ulici před redakcí. „A přímo naproti je solidní automat. Což si tam dát párek s hořčicí nebo dršťkovou polévku?“
„Rovněž mám hlad,“ řekl Kotásek, „ale rád bych jej ukojil úplně jiným způsobem. Máme přece namířeno do Čínské restaurace.“
„To nemyslíš vážně!“ zděsil se kapitán. „Nikdo mě nemůže donutit, abych jedl játra z potkanů v sójové omáčce nebo dušené rákosí v růžovém oleji! Jsem solidní člověk a naše rodina si nikdy nepotrpěla na výstřednost. Pochutnali jsme si na buchtách s tvarohem i na olomouckých tvarůžcích. Zato jsme se štítili rodiny cestovatele Daníčka, protože v jejich domě se jedla žabí stehýnka, raci a hlemýždi.“
„Já bych raději obědval u Daníčků,“ přiznal se Kotásek, „i když sám materiál nikdy není dostatečnou zárukou kvality. Mnohem důležitější je jeho zpracování. Když jsem naposledy dělal hlemýždě…“
„Ty taky?“ zbledl Vápenec. „Kam se ten svět jenom řítí? Hlemýždi, shnilá vejce…“
„Olomoucké syrečky jsou v podstatě shnilé mléko,“ upozornil ho Kotásek, „a tvaroh v buchtách rovněž. Ale o to vůbec nejde. Když se odhodláme něco pojíst, měli bychom myslet nejen na ukojení hladu, ale i na vyvolání četných chuťových vjemů. Lidská vynalézavost v technice i jiných odvětvích jde ruku v ruce s výboji kulinárními, a to je třeba respektovat. Nemám nic proti škubánkům nebo nudlím s perníkem, ale pohybovat se na půdě gastronomického pravěku, který u nás vlastně zákonitě vznikl z bídy třicetileté války a četných morových epidemií, je pro mne nesnesitelné. K čemu by existoval pokrok, kdybychom se tvrdošíjně cpali zemlbábou a chlupatými knedlíky?“
„Bosáky nech na pokoji!“ zlobil se kapitán. „Už ti chybí jenom krůček, abys plivl po Magdaleně Dobromile Rettigové, a to byla národní buditelka.“
„Přesto ovlivnila českou kuchyni dost negativně,“ mínil poručík. „Její vinou se u nás konzumují vysoce kalorická jídla s ohromným množstvím mouky, tuků a cukru.“
Kapitán se zachechtal. „To je zajímavé,“ poznamenal, „že ty, odpůrce vysokokalorické kuchyně, jsi cvalík k pohledání, a já bych se dokázal protáhnout klíčovou dírkou. Mohl bys mi to vysvětlit?“
„Ovšem,“ přikývl Kotásek. „Je to tím, že oba jsme velice nedůslední. Ty se odbýváš v automatech a způsobuješ si zažívací potíže, které co nevidět přerostou ve velké katary a možná i v něco horšího. Naproti tomu já jím zdravě, na úrovni, ale moc. Potřebnou normu několikrát překračuji, což má negativní vliv na mou štíhlou linii.“
„Jsi zkrátka mlsoun, který myslí jen na jídlo, a takový postoj je degradací rozumného a vznešeného lidství.“
„Ale proč?“ žasl Kotásek. „Člověk je přece nejen rozumný, ale i mlsný. Je jediným tvorem na této planetě, který se zabývá krmí s doslova hříšným zaujetím, v němž si rozum i vášeň přijdou na své. Veverka si rozlouskne ořech, aniž přemítá o jeho možném okyselení či opepření, opice slupne banán bez dalších požadavků na zdokonalení chuti, kos sezobne žížalu bez velké oblohy a hyenu skvrnitou ani nenapadne, že by si před zdechlinou měla střihnout aperitiv. Všichni tvorové této planety, s výjimkou člověka rozumného, konzumují potravu víceméně proto, že je jednou z hlavních podmínek jejich další existence. Nemají zapotřebí vylepšovat si ji nějakými rafinovanostmi a fantaziemi. Trvají toliko na kvantitě a kvalitu za jistých okolností sice přijímají, leč neovlivňují. Člověk naopak přikládá zchutňování pojídaného mimořádný význam. Každá nám známá civilizace to v plném rozsahu potvrzuje. Mezi kuchaři minulosti byli opravdoví velikáni.“
„Například M. D. Rettigová,“ trval na svém Vápenec.
„Ale i mnozí jiní,“ přešel invektivu Kotásek, „a právě ve staré Číně žili velkolepí kuchařští géniové, z jejichž umu budeme ještě dlouho čerpat. Cožpak nepatří ke skutečným velikánům lidé, kteří obohatili naši tabuli o pokrmy tak znamenité, že se kolem nich přehnala století plná válek, revolucí i náboženských bouří, aniž je smetla mezi nepotřebné haraburdí? Změnilo se mnohé. Vzhled stolů s jídlem, vz…
