Arcikancléř Výsměšek se rozhodl, že mužstvo potřebuje cvičit, aby se udržovalo v kondici. Rozšafín Ctibum poukázal na skutečnost, že plují do neznáma a že na ně čekají nečekané věci, a na to opáčil Výsměšek, že v tom případě je namístě, když se jim dostane nečekaného cvičení.
Na druhé straně Mrakoplaš se vyjádřil v tom smyslu, že jdou na jistou smrt, což, jak on dobře ví, dokázal zatím každý bez jakéhokoliv tréninku. Později ale dodal, že jemu to Leonardovo zařízení úplně stačí. Po pěti minutách, které na něm člověk stráví, by se mu jistá smrt zdála úlevou.
„Už zase zvracel,“ hlásil děkan.
„Ale lepší se,“ zastal se Mrakoplaše profesor Neurčitě mlhavých studií.
„Jak můžeš říct něco takového? Minule mu trvalo sotva deset vteřin, než to vyhodil.“
„To ano, ale zvrací víc a doletí to dál,“ odpověděl profesor a odešel do podpalubí.
Děkan zvedl hlavu. Bylo těžké rozeznat létající zařízení ve stínech plachtou zakryté bárky. Přes ty zajímavější kousky byly nataženy další kusy nepromokavého plátna. V prostoru bylo cítit lepidlo a dehet.
Knihovník, který se rád pletl do všeho možného, visel mírumilovně z ráhna a zatloukal do plaňkové obšívky dřevěné kolíky.
„Budou to balony, uvidíte, že dojde na má slova,“ řekl děkan. „Vidím to v duchu přesně před sebou.
Balony a plachty a lanoví a to všechno. A nejspíš taky kotva. Bizarní záležitost.“
„Tam za mořem, v Achátové říši, stavějí a pouštějí papírové draky, kteří dokážou vynést do vzduchu dokonce i člověka,“ ozval se profesor. „Takže je možné, že jen staví o něco většího draka.“
O kus dál seděl v osvětleném kruhu Leonardo a něco kreslil.
Tu a tam podal popsanou a pokreslenou stránku čekajícímu učedníkovi, který s ní ihned odspěchal.
„Viděli jste to, co vymyslel včera?“ rozhlédl se děkan po svých druzích. „Měl takový nápad, že kdyby vystoupili z toho svého stroje – to jako pro případ opravy – mohli by se v Prázdnotě pohybovat s pomocí draka, kterého by měli upevněného na zádech. Říkal, že to by bylo jen pro případ krajní nouze!“
„Nedovedu si představit krajnější nouzi než okamžik, kdy mám na zádech přivázaného draka,“
ozval se profesor Neurčitě mlhavých studií.
„Přesně! To je ono! Ten člověk žije ve své věži ze slonoviny!“
„Vážně? A já myslel, že ho má Vetinari zamknutého v nějaké mansardě v podkroví?“
„Ale ne, já myslel, jako že když v tom někdo žije bůhvíkolik let, tak se jeho rozhled musí zákonitě velmi omezit, alespoň takový je můj názor. Nic moc na práci, akorát si večer udělat na stěnu čárku za uplynulý den.“
„Říká se, že maluje slušné obrazy,“ ozval se profesor.
„No, obrazy,“ ucedil pohrdavě děkan. „Ale lidé říkají, že jsou tak dobré, že jejich oči vás sledují po celé místnosti!“
„Vážně? A co pak dělá zbytek obličeje?“
„No, ten snad zůstává tam, kde je,“ odpověděl profesor.
„To se mi nějak nelíbí,“ řekl děkan, když vyšli na světlo. Leonardo zůstal sedět u svého stolku, a zatímco řešil problém ovládání lodi v řídkém vzduchu, nakreslil růži.
