Jindřich Šerý Děs se vynořil ze závěje a zalapal po dechu. Pak ho pevná ruka opět ponořila pod povrch sněhu.
„Takže to platí?“ zavrčel minstrel, který mu klečel na zádech a držel ho za vlasy.
Jindřich Šerý Děs se znovu zvedl. „Platí,“ zařval a plival sníh.
„A jestli se mi později pokusíš říct, že jsem tě neměl poslouchat, protože každý ví, že Pánu temnot se nesmí věřit, tak tě vlastnoručně uškrtím strunou z loutny, slyšíš?“
„Nemáš trochu úcty!“
„No a? Ty jsi přece zrádný Pán temnot, je to tak?“ ušklíbl se minstrel a přitiskl prskající hlavu zpátky do sněhu.
„No jo, dobrá, samozřejmě... to je jasný. Ale trocha úcty by tě vůbec nic nestá... bla... bla... bla...“
„Ty mi pomůžeš dostat se zpátky a já za to do té ságy napíšu, že jsi ten nejodpornější, nejtemnější a nejlstivější Pán temnot, jaký kdy existoval, je to jasné?“
Udýchaná, sípající hlava se znovu objevila nad sněhem.
„Jo, dobrá, tak dobrá. Ale musíš mi slíbit...“
„A jestli mě podvedeš nebo zradíš, tak si vzpomeň, že já Kód neznám! Já nemusím nechat Pána temnot uniknout, já ne!“
Sestupovali v tichu a – v Jindřichově případě – většinou se zavřenýma očima.
Daleko níže a šikmo stranou kouřilo a bublalo údolí, které bylo ještě před krátkou chvíli poměrně mohutným pahorkem.
„Nenašli jsme ani těla,“ řekl minstrel, když hledali, kudy dál.
„Jo, to proto, že nezahynuli, chápeš?“ řekl Jindřich. „Určitě je v poslední minutě nápad nějakej plán. vsaď se!“
„Jindřichu –“
„Můžeš mi říkat Zlej, chlapče.“
„Tak tedy Zlý, vždyť poslední minutu padali dolů s té příšerné hory.“
„Jo, jenže je možný, že taky jenom klouzali vzduchem, chápeš? A tam dole jsou všechny ty jezera!
Nebo odhadli, kde je sníh fakticky hlubokej. “
Minstrel se na něj nevěřícně díval. „Ty vážně věříš, že mohli přežít?“
Po Jindřichově do červena odřené tváři přeběhl krátký zachvěv zoufalství.
„Jasně. Samozřejmě! Všechny ty Cohenovy řeči... To byly jenom řečičky... On nepatří k těm, co by se potulovali kolem a pořád jenom umírali. Kdepak starej Cohen! Teda myslím... von ne! On je jedinej svýho druhu!“
Minstrel se pozorně rozhlédl po pustých středových pláních, které měl před sebou. Byla tam jezera a byly tam mnohametrové návěje sněhu, stejně jako hluboké rozsedliny, které sníh zcela zavál.
Jenže horda neužívala lstivosti. Když potřebovali být lstiví, tak si na to někoho najali. Jinak prostě zaútočili. A na zem zaútočit nemůžeš.
Nějak se to všechno pomíchalo, pomyslel si. Zrovna jak to řekl ten kapitán. Bohové, hrdinové a divoká dobrodružství..., ale když odejde poslední hrdina..., je po všem.
Nikdy hrdiny neměl zvláště v lásce. Ale teď si uvědomil, že je potřebuje, že je chce, že si přeje, aby existovali, jako prales nebo hory... Možná že je dobře nezná, ale vyplňovali určitou mezeru v jeho myšlenkách. Mezeru v myšlenkách každého z nás.
„Budou v pořádku,“ ozval se Jindřich Šerý Děs. „Nejspíš na nás budou čekat dole.“
„Co to visí támhle na tom balvanu?“ zeptal se minstrel.
Když se tam sjistým úsilím vyškrabali po kluzkých kamenech, ukázalo se, že je to kus rozlomeného kola z Humošova křesla.
„To nic neznamená,“ zabručel Pán temnot a odhodil trosku stranou. „Tak pojď, pohněme se. Tohle není hora, kde by bylo dobrý trávit noc.“
„Ne. To máš pravdu,“ přikývl minstrel. Stáhl z ramene svou lyru a začal ji ladit. „Ale nic to neznamená.“
Než se obrátil k odchodu, vytáhl z kapsy malý kožený váček. Byl plný rubínů.
Vysypal je do sněhu, kde zazářily jako krvavé krůpěje. Pak vykročil.
